Tak já nevím ...

Existuje idiom “(buďte) opatrní, co si přejete” – používá se, aby lidé přemýšleli, než řeknou, že něco chtějí, možná to ve skutečnosti ani nechtějí (definice převzata z Merriam-Webster, doufám, že je v pořádku ji citovat).

Jen nevím, přál si někdo ten chaos, ve kterém je teď náš svět? Pokud ano, asi to byl blázen!

Přestala jsem počítat varianty covidu. Nemám lékařské vzdělání. Pochopím základy, nejlépe psané nebo čtené pro děti. Co chápu, je, že pandemie je skutečná a vážná. Jakákoli bagatelizace je špatná, i když my – všichni lidé – můžeme doufat, že se to nedotkne naší rodiny a přátel, že neonemocní a v nejhorším případě nezemřou. I když si nemůžeme být jisti, je prokázáno, že očkování pomáhá. Očkovaní lidé mají alespoň mírnější příznaky navzdory skutečnosti, že i oni mohou virus šířit.

Podle některých průzkumů jsme rozděleni podobně jako v dobách studené války. S internetem a sociálními sítěmi je mnohem snazší šířit fámy a lži po celém světě, zvláště když nemáme stejný rodný jazyk. Učení vyžaduje čas. Žila jsem ve Velké Británii asi 15 let, ale stále neznám všechna gramatická pravidla. Komunikovat mi přišlo důležitější než gramatická korektnost.

Mohli bychom začít znovu komunikovat a zapomenout na politickou a jinou korektnost? Samozřejmě se tu a tam urazíme, ale snažit se být za všech okolností zdvořilý je mnohem horší než křičet od srdce a usmířit se později? Je těžké žít pozemský život bez chyb.

Well, I don't know ...

There is an idiom “(be) careful what you wish for” – used to tell people to think before they say that they want something and to suggest that they may not actually want it (definition taken from Merriam-Webster, hoping it is ok to cite it).

Just I don’t know, did anyone wish for the mess the world is in now? If so, he/she might be crazy!

I stopped counting the variants of the covid virus. I don’t have medical education. I may understand the basics, preferably written for or read to kids. What I understand is that the pandemic is real and serious. Any depreciation is bad, even if we – everyone of us humans beings – may hope that our family and friends won’t be affected, that they won’t get ill and in the worst case scenario die. Though we can’t be sure and it is proven that vaccination helps. Vaccinated people have at least milder symptoms despite the fact that they can spread the virus too.

According to some surveys we are divided similarly as we were in the times of Cold war. With the internet and social networks it is much easier to spread rumors and lies across the globe, especially as we don’t have same native language. Learning takes time. I’ve lived in Great Britain for about 15 years, still I don’t know all grammar rules. To communicate felt more important than gramatical correctnes.

Could we start to communicate again and forget about political and other correctnesess? Of course, we get offended every now and then, but trying to be polite at all times is much worse than scream our heart out and reconsiliate later. It is hard to live earthy life without making mistakes.

Znáte TuneIn ?

Taky vám už lezou na mozek mainstreamové zprávy o počtu nakažených koronavirem, zprávy z tiskových konferencí vás jen matou, protože nejste lékař, natož odborník na epidemie a přemýšlíte komu/čemu vlastně věřit?

Najděte si v prohlížeči TuneIn, Free internet radio a ze seznamu stanic si vyberte tu, která bude vyhovovat vašim zájmům i momentální náladě.

Zprávy o koronaviru sice nezmizí, ale vaše mysl se bude aspoň chvíli věnovat něčemu jinému. Pokud si vyberete zahraniční stanici, seznámíte se poslechem i se stavbou a melodií daného jazyka, i kdybyste všemu hned nerozuměli.

Učení je dlouhodobý proces. Nikdo učený z nebe nespadl. Taky nikdo neví, jak bude svět vypadat třeba za 20 let, i když existují různé více či méně děsivé scénáře.

V 70.letech minulého století se zdálo nepravděpodobné, že zmizí Berlínská zeď a Železná opona a že se Česká republika stane součástí Evropské unie. Stalo se. V roce 2010 se zdálo nepravděpodobné, že by Velká Británie Evropskou unii opustila. Stalo se.

Obojí bylo spojeno s emocemi v řadách zastánců i odpůrců, ale v otázkách, týkajících se celosvětové populace, by měly emoce ustoupit do pozadí. Při hledání řešení pandemie i klimatických změn by měl celý svět spolupracovat, ne si navzájem závidět a vyvolávat negativní emoce ve společnosti. Vzdělá(vá)ní a komunikace je základ.

Takže “Synu můj, uč se moudrým býti.“ – Jan Amos Komenský (1952 – 1670)

Vzpomínáte?

… mohli bychom se zeptat: “Na co?” … tedy na co máte vzpomínat nebo na co si máte vzpomenout?

A hned tu máme háček … možná i několik háčků či témat na doplňující otázky: a) kdo se ptá? znám toho člověka vůbec? … b) jak je starý? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na dobu, kterou jsme prožili oba?) … c) kde bydlí? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na stejné místo?) … d) … každého jistě napadnou další otázky.

Já třeba poměrně často vzpomínám na rodiče. Co by asi říkali současnému dění? Mamka (zemřela v roce 2013, bylo jí 89 let) se ještě naučila používat počítač k psaní dopisů a e-mailů, táta (zemřel na rakovinu v roce 1997, bylo mu 85 let) už ne. Přáníčka a pohledy nám posílal poštou. I do Anglie, kde jsme v době jeho smrti bydleli. Na mém rodném listě má sice titul JUDr., ale povolání dělník. Inu, byla jiná doba – 50.léta 20.století v ČSSR.

Oba se perfektně domluvili německy. Pubertu a mládí totiž prožili v době druhé světové války, v Protektorátu Čechy a Morava. Mě a sestry připravovali do vlastního života v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy koncem 60.let a následné normalizace na počátku let 70tých. Pádu Berlínské zdi a Sametové revoluce v roce 1989 se ještě dožili, ale už ve věku 65+. V Německu, kam jsme v roce 1992 odjeli na “rok a půl” s rodinou za prací a zkušenostmi, se za námi podívali oba, v Anglii, kam jsme se po 4 letech přesunuli, u nás na návštěvě byla jen mamka.

Kam tím směřuji?

Každý žijeme v nějaké době, na nějakém místě. Jsme-li zdraví, plnoletí, živí a žijeme-li ve svobodném světě, máme možnost se přestěhovat a tím svým životem “jít dál”. Ať už navazujeme na cokoliv, musíme jít dál s využitím svých vlastních dosavadních znalostí a zkušeností. Jiné nám náš mozek ani nenabízí, jiné totiž nemá. Ani na stejná místa se po letech nevracíme “do stejné řeky”. Nezměnili jsme se ale jen my. Změnilo se i to místo, které ve vzpomínkách a na fotkách může vypadat jinak než “tady a teď”. Pak záleží na stavu naší mysli, jestli si jen poopravíme svou “představu” a najdeme na změně něco pozitivního nebo jestli kvůli “krizi představ”, podotýkám svých vlastních představ, vynadáme všem, co se před námi nestihnou schovat nebo utéct.

K přečtení doporučuji knihu Mozek sabotér, kterou napsal – nejen pro vědce – neurovědec Dean Burnett.

Klimatické změny / Klimawandel

Zajímavý dokument německého televizního kanálu WDR o podstatě klimatických změn. V němčině, lze zapnout německé titulky.

Díl 1.: Co věda skutečně ví.

Díl 2.: Co opravdu můžeme dělat.

chybami se člověk učí ...

Jo, to jo, chybama se chytrá hlava učí … ale každý na chybování máme jen jeden život. Je proto vhodné se učit nejen z chyb našich, ale i z chyb ostatních lidí. Třeba i z chyb vlastních rodičů.

Například my jsme se s manželem nebavili o situacích, které se daly očekávat. Dokud jsme byli manželé. Většinou se jednalo o situace související s běžnými a v literatuře popsanými etapami lidského života – dětství, puberta, dospělost … krize středního věku … Zároveň jsme bagatelizovali vliv situací, které se očekávat nedaly – např. vliv rakoviny na mě jako pacienta, ale i na mé okolí. Žít “vedle” člověka, jehož zájem o život se postupně vytrácí a dobu léčby by nejraději přežil někde v ústraní, není žádný med.

Za mou největší chybu považuji neschopnost ptát se dřív než je pozdě.
Ptát se ex-manžela dnes, 18 let poté, co jsem se vlivem léčby chemoterapií cítila jako osmdesátiletá stařena a po léčbě potřebovala 5 let na “návrat” do svého biologického věku: “Jak dlouho jsi vlastně chtěl žít v cizině?” je zbytečné. Současný stav nezmění ani jeden z nás. Jediné, co bychom mohli změnit, je “pohled zvenčí”. Nepřizpůsobením životního stylu podmínkám změněným rakovinou a léčbou jsme totiž mohli navenek “vysílat zprávu”, že se rakovina dá “přechodit”. Nedá.

Každý jsme jiný a každý máme v mozku poskládané různé informace a vzpomínky z celého dosavadního života. Podle nich pak náš mozek zpracovává vše, co mu přijde do cesty. Můj mozek má uložené vzpomínky na život v totalitě, na invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, normalizaci, změnu režimu, život v zahraničí, léčbu v zahraničí, ponechání dětí v zahraničí … na lidi s těmi událostmi spojené. Před sebou mám budoucnost v Čechách, kde si po dvaceti letech v zahraničí připadám jako v cizí zemi, přestože tu jsem doma a domluvím se česky.

Doporučuji knihu “The Idiot Brain“, kterou napsal Dean Burnett. V českém překladu vyšla pod názvem Mozek sabotér.

Co jsou "správné" otázky?

Nějakou asociací se mi v mozku objevil citát Jana Wericha:

“Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Dost možná jsem ho už někdy v blogu použila. Pokud ano, bylo to nejspíš v jiném kontextu než dnes.

Na internetu stále častěji nacházíme stránky, na kterých jejich provozovatelé umísťují sekci “Často kladené otázky”. Většinou se jedná o internetový obchod, kde si objednáváte zboží nebo služby. Daná sekce obsahuje výběr těch nejčastějších otázek, na které pak není nutno odpovídat písemně nebo po telefonu a provoz obchodu může být efektivnější.

Už slova “většinou”, “nejčastější” nebo “může být” vyjadřují nejistotu, tedy fakt, že v seznamu otázek nemusíte najít tu, na kterou byste se chtěli zeptat a stejně musíte provozovatele obchodu “obtěžovat” písemně nebo telefonem. Pokud se nedovoláte nebo nedočkáte odpovědi, zkusíte jiný odkaz … občas musíte být hodně trpěliví a vynalézaví, abyste dospěli k uspokojivému výsledku. Někdy – pokud to Vaše situace dovolí – se rozhodnete, že se bez daného zboží nebo služby raději obejdete.

“Vykašlat se” můžete na materiálno, zvlášť když se bez daného zboží nebo služby můžete na čas obejít nebo je nahradit něčím jiným.

Život – ten svůj – ale ničím nahradit nemůžete. Ten žijete od svého narození, ve “svém” prostředí a “své” době. Na cestě životem se setkáváme s různými lidmi a situacemi, které je nutné řešit “tady a teď”.

A na co bych se “tady a teď” koncem srpna 2021 chtěla zeptat já?

Kdy procitneme?

My, v Čechách, kde většině voličů – zdá se – nevadí manipulující oligarcha a majitel médií v pozici premiéra, my v Evropě, která teď – sláva, nazdar! – není rozdělená ostnatými dráty (nebo o tom jen nevím?), my ve světě, který bychom budoucím generacím měli přenechat v lepším stavu než v jakém jsme ho sami převzali. Patřím ke generaci 65+, narodila jsem se v době studené války (na té blbé straně), vnímala jsem zklamání rodičů z invaze Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, radovala se z pádu Berlínské zdi a přeměny politického zřízení na pluralitní demokracii, dnes pociťuji zklamání já, když velká část národa věří slibům, které slibující ani splnit nemohou. Např. heslo našeho současného premiéra “chci řídit stát jako firmu” je nesmyslné a neuskutečnitelné. Demokratický stát nemůže řídit jeden člověk a už vůbec ne jako firmu.

Ale ještě není konec světa a má smysl se snažit něco změnit. Já třeba doporučuji celoživotní vzdělávání a server neurazitelny.cz.

Restart

Restart – is the word most of us know in context with computers. No matter which operating system you have you need to restart after software updates or when your computer is clogged and you trust restart will help him.

Restart is the word you can also use after changes in the life.

There are many changes in the life that can be expected. A kid of certain age will change schools, at 18 one is eventually adult and can vote, at 40 middle age starts, old age starts at 60.

There are also many changes in the life that can’t be expected. Nevertheless one need to live through these changes, at the age when they are experienced.

For example I was 13 in August 1968 during Invasion of Czechoslovakia. I spent last holiday with my parents in Giant Mountains, mum leaving on the 21.8. to be with my older sisters as we lived in Praha, close to Czech Radio. With dad we enjoyed empty mountains as most of people left. Well, for me walking in the mountains with dad was enjoyable as I didn’t understand the politics. Later I didn’t have a chance to ask how my dad felt.

I was 34 in 1989 when Berlin wall fell and we, in the Eastern Bloc, gained the freedom. Freedom to travel, work in some Western countries … these were optimisctic times. We decided to have a third child, maternity leave allowed me to join my husband for work in Germany in 1992 for one and half year. Well, eventually we spent about 20 years abroad, not only in Germany.

At the age of 48, in England, I had lymphoma and after 6 months of chemo I felt like 80 years old. Still alive, I can ponder about the past and reconsider the plans for the future.

Just now the 53. anniversary of the Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia is ahead. The world is completely different place now. There is no visible division between the West and East, but there is a division in our minds. It will allways be. “Our” minds store “our” memories and it can be tricky. People aged 53 and younger can’t have their own memories of the year 1968, they haven’t been born. The second half of 20.century’s history was seldom taught in Czech schools. If so, it was black and white view – the West is bad and the East is good.

But we don’t live in fairy tales. Everyone has own joys and worries, according to the age, current situation, place of living, own (in)dependence – and whether it is real or just the feeling of (in)dependence … shouldn’t we all start looking for what we have in common and not what is dividing us?

The covid time demonstrated that we all have the need for food and dring, for a shelter, … for social life that can’t be replaced by online communication. Let’s use “respect and be respected” motto and rather ask before judging “the others”! There is a great quote on the internet: “Before you criticize someone, walk a mile in their shoes. That way, you’ll be a mile from them, and you’ll have their shoes”.

Taking the quote literally, one could accuse you of stealing if you take someone else’s shoes and walk a mile away from them … and that’s where the misunderstandings start – when taking literally, what was meant as a joke or satire.

Rok změny

Píše se rok 2021 …

… v Čechách se chystáme na podzimní volby a aspoň někteří doufáme, že se po nich neobrátíme zpět k Východu. Jsme “rukojmím” premiéra ve střetu zájmů a všeho schopného starce ve funkci prezidenta. My, prostí občané se prý máme smířit s tím, že jednou za 4 roky půjdeme k volbám (jednou za 5 let v případě volby prezidenta).

Inu, ale … vlastně mi připadá, že mi je znalost mateřského jazyka tak trochu na obtíž. Poslouchám-li zprávy v angličtině nebo němčině, můžu se uklidňovat faktem, že to je pro mě cizí řeč a tudíž všemu nerozumím. Ale v češtině? Mé mateřštině? Jo, můžu doufat, že “to”snad ti lidé nemůžou myslet vážně, ale “ruku do ohně bych za to nedala”.

Tak jsem se ve svém roce změny rozhodla, že přestanu sledovat zprávy – politice stejně nerozumím a některá hesla mě zbytečně rozčílí – a budu se věnovat nebezpečnému chápání hesel a pořekadel doslovně … po vzoru Saturninovy “Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru”. Neznáte-li Saturnina, postavu z humoristického románu Zdeňka Jirotky, doplňte si, prosím, mezeru ve vzdělání. I já si tento román z roku 1942 přečtu znovu. Tentokrát obohacena svými zkušenostmi nejen z totalitního Československa, ale i ze života v některých západních demokratických zemích, kam mě osud zavál po pádu Berlínské zdi.

Humor je kořením života, říká prý české přísloví.

Jan Werich charakterizuje humor takto: “Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit. “

Jistě, jde o to se nevyvraždit. Třeba by stálo za to si povídat o tom, proč se navzájem považujeme za blbce. Řešení nemám, prostor k debatám ve své knihovně jedné babky ano. Kdo si se mnou přijde povídat? (prosím od jara do podzimu, na zimu se jako každý správný medvěd ukládám k zimnímu spánku ;-)).

Zatmění slunce

Dnes jsem dostala informaci o zatmění slunce. Na pozorování bylo pozdě, ale vzpomněla jsem si, že tento jev byl za totáče (tedy totalitního režimu v Československu) použit v pojednání o ztrátě informací a rozhodla jsem se ji připomenout.

Ztráta informací (příklad pro začínajícího kybernetika)

Ztráta informací je jev, který se často vyskytuje v kybernetické praxi i v životě a lze osvětlit na následujícím příkladu:

Instrukce ředitele náměstkovi:

Zítra v 9 hodin nastane úplné zatmění slunce, tedy něco, co se každý den nevidí. Při pozorování tohoto řídkého jevu, který v našich krajinách nastává jednou až dvakrát za 100 let, podám sám příslušný výklad. Pracovníci ať se shromáždí na nádvoří, nebude to nic slavnostního, tak každý v pracovním oděvu. Chtějí-li zaměstnanci zatmění slunce pozorovat, mohou tak učinit skrz sklíčko začazení nad plamenem svíčky. Pozorovat slunce přímo není radno, lidé se slabším zrakem by totiž mohli oslepnout. Bude-li zataženo či pršet, nebude možno pozorování provádět a v tom případě se sejdeme v jídelně, kde podám náhradní výklad.

Informace náměstka vedoucímu odboru:

Na pokyn ředitele bude zítra v 9 hodin zatmění slunce. K tomuto vzácnému zjevu pronese ředitel slavnostní projev. Je třeba uklidit dvůr od nepořádku. Slunce bude možno pozorovat jen začazeným sklem. Bude-li pršet, nebude možné provádět pozorování v pracovním oděvu na dvoře. V tom případě se provede zatmění slunce v jídelně, tedy něco, co se každý den nevidí.

Informace vedoucího odboru vedoucímu oddělení:

Ředitel vydal příkaz ke zmizení slunce a to zítra v 9 hodin. Všichni se dostaví na slavnost na dvoře, ale v pracovním oděvu. Po dvoře se nesmí potloukat žádný zjev s dlouhými vlasy, podnapilí a pod. Zvláštní skupina uklidí dvůr, na kterém nesmí být nepořádek a zvláště umazané zbytky rozbitého skla. Ředitel dá pokyn k tomu, má-li pršet v jídelně, což se každý den nevidí.

Instrukce vedoucího oddělení skupinářům:

Bude-li zítra v jídelně pršet, tedy něco, co se každý den nevidí, zmizí zítra v 9 hodin ředitel v montérkách. Nádvorní skupina uklidí za tím účelem dvůr, zvláště máničky a opilce.

Instrukce skupináře pracovníkům:

Zítra v 9 hodin zmizí náš ředitel. Škoda, že se to nevidí každý den. Nikdo se při tom nesmí ožrat!

Příběh pro poučení ... aneb jak může pomoci covid

Jak začít? Dávnou historií před mým narozením? Událostmi, které se staly v průběhu mého života? Včerejškem?

Můžete se vsadit, že na každé mé vyjádření se najdou lidi, kteří se mnou budou souhlasit (protože prožili něco podobného), lidi, kteří se mnou souhlasit nebudou (protože nemají vlastní zkušenost s tím, o čem mluvím) a lidi, kterým je to šumák (protože je dané téma nezajímá a tudíž mé příspěvky vůbec nečtou).

Některá témata jsou celosvětová.

To znamená, že se týkají obyvatel celého světa. Jen k nim v jednotlivých zemích přistupují rozdílně, mluví o nich svou rodnou řečí a problémy s tématem související řeší “po svém”.

Jedním z celosvětových témat je v současné době covid. Ze zpráv a novinových článků by se mohlo zdát, že vše ostatní přestalo existovat a nic jiného není důležité. Díky internetu máme okamžitý přehled o situaci a aktuálních pravidlech jinde ve světě. Na internetu najdeme i barevné grafy a statistiky. Díky internetu a sociálním sítím můžeme komunikovat s lidmi z celého světa, ale žijeme “tady a teď”, dá se říct i “doma”.

Využijme pandemie pro poučení. Máme internet, vzdělávejme se. Nikdy není pozdě. Jazyková vybavenost, rétorika, historie, příčiny a důsledky různých válek … všechno se nám může hodit pro rozvoj kritického myšlení, které budeme potřebovat při řešení problémů spojených klimatickými změnami. Tématem, které bylo v minulém roce poněkud zastíněné covidem.

I téma klimatických změn je celosvětové a nelze u něj jednoznačně určit “viníka”. Všichni bychom měli spolupracovat při hledání řešení, jak zbrzdit oteplování zeměkoule a nepohrdat “dětmi”, které stávkami vyjadřují své obavy o budoucnost. Přestože ještě nemají dostatečné znalosti a životní zkušenosti. Mají totiž pravdu. Země je naše jediná obyvatelná planeta a má smysl ji chránit.

Vracím se ke čtení ...

… koneckonců co taky jiného dělat v knihovně, když se potřebuji odreagovat a do manuální pracovní terapie se mi nechce. V době koronaviru si vybírám knihy humorné, satirické, oduševnělé.

Teď zrovna už poněkolikáté čtu Saturnina, z níž je vybrán i citát: „Zákony života nám ukládají vyzkoušet všechny možné varianty života, abychom se nakonec vrátili k té první.“

Blbé je, že lidský život je příliš krátký, abychom mohli vyzkoušet všechny varianty. Navíc je náš osobní výběr už tím, komu, kdy a kde se narodíme. Proto je vhodné si povídat nejen o počasí. Bez zbytečného hodnocení. Kolikrát já už měla na jazyku “kterej blbec …”, když mi došlo, že např. pet flašky mi po louce rozfoukal vítr. A schopnost větru něco odfouknout zná každé malé dítě, je ukrytá už v pohádce o Jeníčkovi a Mařence (Hansel und Gretel, Little Brother and Little Sister).

Povídka Můj sluha Saturnin vyšla autorovi Zdeňku Jirotkovi v Lidových novinách 24.srpna 1940, kniha Saturnin poprvé vyšla v roce 1942, v době protektorátu Čechy a Morava. Ačkoliv jsem v té době ještě nebyla na světě, dovedu si představit, že kniha mnohým pomáhala překonávat těžké doby za protektorátu. Snad i autorovi.

Já Saturnina “potkala” v době československé totality a od té doby se k němu vracím pokaždé, když potřebuji “přijít na jiné myšlenky”. Hodí se i teď. Snad vyzkouším i anglickou nebo německou verzi, abych se v těchto jazycích zdokonalila.

The Life

“So as the lifelong owner of one life, I have to say … it’s interesting that the only thing you have for life is life. It didn’t occur to me. … As the lifelong owner of one life, I must say that little is written about life …” Jan Werich, Big pre-scene (in Czech)

Life can be viewed from many different perspectives. Mostly depending on one’s age and what we did experience or not and what we learned or not. It is also important from whom we learn.

With the hindsight – and at the age of 65 – I easily assess my life so far. It’s easy to be a “general after a battle”. I already know what happened and how did it end. Now I can just wonder if I could have decided otherwise at some crossroads in my life. Of course I can’t change my life and I need to live it till the end. From now on, I will be my own “general afore the battle” and I wil make my decisions based on my age and my current life experiences.

Life experiences are non-transferable. Everyone living was born to someone, somewhere, at certain time. Later on he/she was experiencing puberty, becoming independent, working … the elderly were experiencing middle age crisis … getting old.

I, born in totalitarian Czechoslovakia, was lucky to experience the fall of the Berlin Wall, unfortunate that it only happened when I was an adult and had small children and could not travel so freely like a person without obligations. For a few years I lived in Germany, a little longer in England, some periods of my life I enjoyed more, other less, I survived lymphoma cancer … sometimes I was able to decide freely, other times, especially during the cancer treatment, I had to wait for the results. Only then I could gradually regain my energy lost through treatment. After six months of chemotherapy, I felt like I was eighty at the age of forty eight.

Cut to the present … I’m still alive. I created and now improve my home in a former cowhouse in Skalka near Nová Bystřice. I also want to have an international library here. In the future members of various bubbles could talk about their life experiences, hopefully finding out in personal meetings that “the other” is not as stupid as it may seem from the outside. Everyone has a story that could contribute to better understanding between people.

That’s why communication is important. We have to ask questions, look for evidence for our claims, cooperate. Therefore, we must be careful and avoid stereotypes when thinking of “the others”. It is probable that their lives took other paths, stopping at other crossroads and at different times. Along the way, they met other people, possibly the same, but at a different stage in their lives. I wish people would listen to each other more. Not in a sense of obedience, just listen to learn about other perspectives.

Život

“Jako tedy doživotní majitel jednoho života musím říct, … to je zajímavé, že jediná věc, kterou máte doživotně, je život. To mě nenapadlo. … Jako doživotní majitel jednoho života musím říct, že o životě se málo píše …” Jan Werich, Velká předscéna

Na život se dá pohlížet z mnoha různých perspektiv. Většinou v závislosti na věku a na tom, co jsme sami (ne)prožili a co jsme se (ne)naučili, případně od koho.

S odstupem času – v mých 65 letech – snadno hodnotím můj dosavadní život. Je snadné být „generálem po bitvě“. Už vím, co se stalo a jak to dopadlo, tudíž můžu uvažovat o tom, jestli jsem se mohla na nějakých životních křižovatkách rozhodnout jinak. Svůj dosavadní život ale už změnit nemůžu. Opět jsem svým „generálem před bitvou“ a rozhoduji se na základě svého věku, svých životních zkušeností a neznámé budoucnosti.

Životní zkušenosti jsou nepřenositelné. Každý žijící se někomu a do nějaké doby narodil, v jiné době prožíval pubertu, osamostatnil se, pracoval … prožíval krizi středního věku … zestárl.

Já, narozená v totalitním Československu, měla to štěstí, že jsem zažila pád Berlínské zdi, smůlu, že k tomu došlo až když jsem byla dospělá a měla malé děti a nemohla jsem cestovat svobodně jako člověk bez závazků. Pár let jsem žila v Německu, o něco déle v Anglii, některá období svého života jsem si užívala více, jiná méně, přežila jsem rakovinu lymfomu … někdy jsem se rozhodovala svobodně, jindy, zvláště v případě rakoviny, jsem musela počkat na výsledek léčby. Teprve pak jsem postupně hledala léčbou minimalizovanou energii. Po půlroční chemoterapii jsem se ve svých čtyřiceti osmi letech cítila na osmdesát.

Střih do současnosti “s covidem” … stále žiju. Svůj domov si vytvářím v bývalém kravíně ve Skalce u Nové Bystřice. V části kravína chci mít mezinárodní knihovnu, kde by si o životě mohli povídat členové různých bublin a v osobním setkání zjistit, že “ten druhý” není takový blb, jakým se z pohledu zvenčí zdá být. Každý má nějaký příběh, kterým by mohl přispět k porozumění mezi lidmi. Bohužel se lidi navzájem většinou neslyší …

Proto je důležitá komunikace. Musíme se ptát, hledat důkazy ke svým tvrzením, spolupracovat. Proto musíme být opatrní a vyhýbat se stereotypům, když přemýšlíme o “těch druhých”. Je pravděpodobné, že jejich život se ubíral jinými cestami, zastavil se na jiných křižovatkách a v jinou dobu. Na cestě se tak setkali s jinými lidmi, případně stejnými, ale v jiné životní etapě.

Máte-li necelé dvě hodiny, využijte je poslechem této přednášky.

Znáte to? / Do you know it?

Něco si plánujete a potkáte život. A všechno je – alespoň na nějakou dobu – jinak. / You are busy making plans and then life happens. Since then – at least for a while – everything is different.

Teď jsme se všichni setkali s koronavirem. Ne všichni “natvrdo”, tedy ne všichni jsme byli nemocní nebo měli nemocného přítele nebo příbuzného, ale všichni o viru víme … / Now we have all encountered covid. Not all of us “hard”, ergo not all of us were sick or had a sick friend or relative, but we all know about the virus.

A něčeho se v souvislosti s ním bojíme. Někdo, že sám onemocní, někdo, že onemocní někdo z blízkých, někdo, že budou plné nemocnice pokud by onemocněl … důvodů může být mnoho, ale život jde a musí jít dál. / And we are afraid of something in connection with it. Someone of getting sick himself, someone that a loved one will be sick, someone that there won’t be a place in the hospital if he gets sick … there can be many reasons, but life goes on and has to move on.

Naši předkové přežili mor, španělskou chřipku, světové války … jinak bychom ani my v době koronaviru nežili. / Our ancestors survived plague, spanish flu, world wars … otherwise we would not live in the times of corona.

Uctěme jejich památku tím, že k sobě budeme v současné době navzájem ohleduplní a budeme dbát základních hygienických pravidel, která známe od dětství. Nehledejme viníka, ale řešení … a vzdělávejme se, “učený z nebe nespadl” a v globálním a rychle se měnícím světě nejde lpět na starých “pravdách”. / Let us honor their memory by being considerate of each other today and by following the basic hygiene rules we have known since childhood. Let’s not look for the culprit, but the solution … and let’s educate ourselves, the “learned has not fallen from heaven”, and in a global and rapidly changing world, one cannot cling to the old “truths.”

Děkuji. / Thanks.

Do you belong?

Strange question! Of course I belong! But where do I belong?

By nationality I am Czech. I was born in Praha, where I went to primary school, then secondary and with a “gap year” to uni. My “gap year” was unwanted, I just wasn’t accepted first time … it was not the “gap year” described in Wikipedia as “a sabbatical year during which students engage in various educational and developmental activities”, although by working as a unskilled worker in a garden-husbandry I realized I want to do something more challenging.

These were the times of black-and-white perception of the world, Iron Curtain dividing Europe into two separate areas, eastern newspapers reporting about bad imperialists … then came the year 1989, the Berlin Wall fell and at last, we, easterners, were able to travel freely, without the need to ask for a permission and a bit of foreign currency. What a joy! We were even able to live and work abroad … and learn languages, the condition for a succesfull blending in the local community.

Now there is a pandemic. Czech borders are closed again, because “we” don’t deal succesfully with the crisis … the only relieve being, that the whole world is dealing with covid as well and we can learn from each other. I guess everyone hopes, the vaccination will be effective and our lives will be able to return to “normal” soon.

Just yesterday I found this “Better mad with the rest of the world then wise alone” t-shirt and I can’t agree more. .

Relativita ... aneb pohled z druhé strany

Myslím, že všichni takovou situaci znáte … a pokud jste do loňského roku neměli tu čest, poznali jste ji díky koronaviru. Osud, o němž doktor Vlach z knihy Saturnin od Zdeňka Jirotky říká:

“Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála. “

Ačkoliv první část o idyle, kterou jsme přestali vnímat či spíše začali považovat za samozřejmost je minimálně v Evropě skutečná – přes 75 let žijeme v míru -ne vždy je v moci jednotlivce zajistit, aby idyla pokračovala. A aby byla celosvětová, stejně jako je současná pandemie.

Fráze jako “jsme v tom společně” a “společně to zvládneme” vždycky vyvolají otázku: “a kdo jsme vlastně my?”.

Lékaři, zdravotníci a pomocný zdravotnický personál? Policie, vojsko a další státní zaměstnanci? Majitelé restaurací a penziónů a jejich zaměstnanci? Herci? Děti, které se připravují na život distanční výukou? Pracující v různých oborech, na různých pozicích? Důchodci, kteří mají větší část života za sebou, ale kus ještě před sebou? Obyvatelé Evropy? Ameriky? Asie? Lidé, kteří umí anglicky? Německy? Španělsky? … Současní obyvatelé zeměkoule?

Všechny nás ovlivňuje koronavirová krize, se kterou se vlády v různých zemích vyrovnávají různě, střídavě omezují a uvolňují provozy, zavírají a otevírají obchody … a někteří členové pak podkopávají autoritu vlády, v níž sami sedí. Zajdou si do “zavřené” restaurace na “pracovní schůzku”, zajedou si k moři, když je doporučeno nikam nejezdit … novináři všech zemí by jistě mohli vyprávět, ale hned se na ně někdo naštve, že to je kampaň a že vytvářejí paniku.

Ryba smrdí od hlavy. Smradu ryby by možná pomohlo hlavu useknout a vyhodit. Ale co s vládou, kde se ministři střídají jako apoštolové na orloji? Taková “hlava” se nedá useknout, zvlášť když je demokraticky zvolená.

Až pandemie ustoupí, budeme vzpomínat.

Každý podle toho, v jaké životní fázi a na jakém místě na zeměkouli se v jejím průběhu nacházel. Ale tady a teď se dějí i jiné věci a je žádoucí, aby si každý z nás udržoval rovnováhu mezi činností fyzickou, duševní a odpočinkem. Tak můžeme zvýšit pravděpodobnost, že se přání “kéž by nás pánbu při zdravém rozumu zachovati ráčil” uskuteční.

Experiment Fail Learn Repeat

The post’s title sounds scientifically, but I think we all do it. We experiment, fail, learn and repeat the whole life. Since our birth. And it is the right thing to do. The world is not steady and our knowledge is limited. Even the AI (artificial intelligence) needs to learn new contexts.

One of greatest Czechs Jan Werich said: “Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Translated at translate.google.com I get : “I seem to myself to be one hundred and twenty-nine years old. From what I’ve experienced, or from what I’ve never experienced. And sometimes I read something again and I feel like I’m a weasel.”, but even if “zase” means “again”, this sentence expresses a wonder, that reading something I can feel like eight years old. In non-literary Czech “vosum” is “osm”, which means eight.

Same Jan Werich together with Jiří Voskovec wrote in a play Balada z hadrů (Ballad of rags): “Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou.”

Translated at translate.google.com I get : “When the king sent a messenger to the other king to tell him that he was an ox, it lasted. Today you have e, e, eee, e, eee. He knows that before they say it. “

I’d just like to point out, that “today” in the excerpt was in the year 1935, when the play was premiered in V+W’s Liberated Theatre, actually The Tied Theatre in that year. Just imagine, how quickly the whole world knows, that someone is an ox today, in January 2021, with the internet and social networks.

The excerpt was followed by “But the truth is that they are not so touchy today.”, which is more true today, then it was in 1935.

So let’s experiment, fail, learn and repeat. We all need to learn new things, whatever age we are. We can’t completely rely on the robots and we can’t behave like robots. Every human being has got a brain, so let’s use them.

PS: you may not know, that “an ox” is a Czech swear word, not too bad, similar to “a cow” or “a pig”.

Proč by měli lidé číst?

Rok změny

Připravuji se na rok změny.

Tím nemyslím #rokZmeny spolku Milión chvilek pro demokracii. Ten je sice významnou součástí “naší české” mozaiky přerodu z totalitní země ve svobodnou demokratickou, ale ne součástí jedinou.

Myslím na změnu svého přístupu ke svému životu a ke své knihovně – od přístupu víceméně reaktivního k přístupu proaktivnímu. (S touto terminologií jsem se poprvé setkala v úvodním zamyšlení RNDr. Tomáše Řeháka, ředitele Městské knihovny v Praze, na konferenci Do černého. Letos poprvé byla díky/kvůli covidu online i pro veřejnost a doufám, že online zůstane i po odeznění pandemie.)

Život každého z nás někde a v nějaké době začne, nejdřív jsme mimina, pak batolata … školáci … puberťáci … pracující … důchodci … pak vzpomínáme na mládí, někteří by rádi předali budoucímu pokolení nějaké poselství, ale budoucí pokolení neslyší, protože se vyrovnává s výzvami, které se jemu staví do cesty a o nichž jsme my, dříve narození, neměli ani potuchy, protože třeba v době mého dětství byly počítače teprve ve vývinu.

V každé době a všude navazují techničtí vědci na znalosti předchozích generací, v humanitních vědách a ve vztazích ale stále tápeme. Neumíme otevřeně komunikovat (mnohdy ani v rodném jazyce) a svazujeme se přehnanou slušností, přestože ve vysokých funkcích máme lidi, kteří si – lidově řečeno – nevidí do huby. Nejen v Čechách, to je taky celosvětová pandemie.

Je načase, abychom se poučili z historie. V USA už začali …

Ne, já nemám “poučovací povahu” a rozhodně neznám všechny souvislosti, abych mohla někoho učit. Ve své mezinárodní knihovně jedné babky – Library Kebharec – mám ale dost jazykových učebnic a jiných zajímavých knih a prostor pro debaty i kreativitu. Skalka u Nové Bystřice je jednou z vesnic, které se v době totality ocitly v hraničním pásmu mezi Československem a Rakouskem. Skalka (Gebharec) přežila, na místě zaniklých vesnic v katastru Staré Město pod Landštejnem je jen kříž a stručný nápis o průběhu odsunu německého obyvatelstva.

S důsledky vystěhovávání původního obyvatelstva – a čtyřiceti poválečných let vlády jedné strany – se v Čechách vyrovnáváme dodnes, nejen v pohraničí. Ostnaté dráty na hranicích jsou sice minulostí, jazykovou bariéru jsme ale ještě nezbořili.

Budu ráda, pokud se v roce změny – snad už bude po covidu – stane moje “retro” knihovna místem, kde se budou scházet různorodí jedinci i skupiny s rozličnými názory k mono i multi-tematickým diskusím. Demokracie je diskuse (T.G.Masaryk).

Zdroje: Zaniklé obce a objekty, dějepis (divoké odsuny němců), Reportéři ČT – Hlídači, kteří odmítli hlídat a další

Svíčka pro Jana Palacha / Candle for Jan Palach

Svíčka pro Jana Palacha (11.srpna 1948 – 19.ledna 1969)

16.ledna 2021, Library Kebharec 17:30 – 18:30

Vánoční zamyšlení 2020 / Christmas muse 2020

[pro překlady využijte translate.google.com / for translations use translate.google.com]

Zas se rok s rokem sešel a píšeme datum den/měsíc/2021 … nebo měsíc/rok/2021, jste-li v USA, případně úplně jiné datum, jste-li v některé ze zemí, kde neplatí “náš” kalendář. Ale co je to vlastně “náš”?

Well, if you are a linguist, you may now search the dictionaries to look for the perfect definition of the word “náš/our”, ask whether it is a noun, verb or proverb … and thus spend the rest of the day happily browsing the net, realizing at the end, you’ve forgotten, what was the question.

Taky můžete být lesníkem a přemýšlet, co bude s “našimi” (českými) lesy, ve kterých těžaři likvidují kůrovcovou kalamitu. Tvůrci map pro orientační běh budou mít co dělat s jejich aktualizací.

If you are a language teacher, your view will greatly depend on which country you come from. Coming from English or Spanish speaking countries, your earnings may be ensured till the rest of your life. Coming from Czech speaking country … well … yes, there are people learning our beutiful full-of-tricky-gramatical-rules language . I take off my hat in front of them, I wouldn’t want to learn my native language as a second one; but the world speaks English …

… a schopnost komunikovat alespoň jedním světovým jazykem by měla být všude součástí vzdělávání od raného věku, nejlépe od mateřské školky. Děti jsou totiž schopny více jazyků používat, aniž by potřebovaly znát množství gramatických pouček. Ne každému se však podaří vyrůstat ve vícejazyčném prostředí a systémové změny ve školství mohou trvat několik generací. Ani pro “naše” (české) učitele ruštiny nebylo jednoduché se “přeorientovat” na angličtinu po změně režimu v roce 1989.

The year 2020 was hard for a lot of people around the world. For some because of the vulnerabilities of their age, for some because of the profession (not everything can be done online), for some because of the money (some parents were unable to support their children in online learning).

Jsme na začátku roku nového a každý začátek v sobě skrývá i naději, že se nám – společně – něco podaří.

We just need the serenity to accept the things we cannot change, courage to change the things we can, and wisdom to know the difference. To the serenity prayer I’d only add the willingness for lifelong learning. Not everything we learned as children is meaningful when we grow up.

Můžete začít poslechem zajímavých ‘neurazitelných‘ přednášek.

Best wishes for the year 2021! / Přeji zdraví a spokojenost v roce 2021!

Thanks to native English speakers for accepting my not-so-gramatically-correct English. I’ve only learned to communicate at the age of 40 after we moved to the UK for a while. Thus grammar is not on the top of my priorities.