Hádat se či nehádat?

Hádat se či nehádat?

Toť otázka. Skoro jako “Být či nebýt?”Odpovědí bychom dostali tolik, co lidí je na zemi. I když …

… po odečtení těch, kteří si tenhe blog z různých důvodů ani nepřečtou, bych měla odpovědí méně než je prstů na jedné ruce a z těch by se daly těžko dělat nějaké závěry … nehledě na to, že se v průběhu života názory mění a přestávají být černo-bílé.

Vrátím se k tématu. Já si například v pubertě řekla, že se hádat nechci.

Kromě starších sester, vdaných a s malými dětmi (bydleli jsme společně v bytě s jednou kuchyní, jednou koupelnou a dvěma záchody) se hádali i mí rodiče. Nevěděla jsem proč, život jsem měla teprve před sebou. Až když jsem sama stála na prahu důchodového věku, jsem si uvědomila, jak se asi cítil táta, když odcházel do penze, a máma, která ho na té cestě doprovázela. Na případné dotazy bylo pozdě. Sice se oba dožili úctyhodného věku, ale my jsme se po pádu Železné opony rozhodli odejít na rok a půl na zkušenou do Německa, ale nějak se to protáhlo, vrátila jsem se po cca 20ti letech.

Svůj “postpubertální” přístup k hádkám jsem během svého života změnila. Předpokládat, že všechny životní nástrahy vyřeším s pomocí poučky “co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim” je – mírně řečeno – naivní.

Každý máme “odkoukaný” základ z vlastního dětství, z rodiny, ze škol, prvních zaměstnání … či “vyčtený” z knih, které nás v době dospívání oslovily nebo které jsme měli jako povinnou četbu. Ten základ pak aplikujeme ve svém dalším životě. Teprve v komunikaci s jinými zjišťujeme, že naše “odkoukané” základy nejsou shodné se základy těch druhých, vyrostlých v jiných rodinách, vzdělávaných v jiných školách nebo dokonce v jiných zemích.

Jinakost by neměla vést ke strachům, rozchodům či válkám.

Mám na lednici magnetku. Malá rybička je před otevřenou pusou velké ryby a u toho je text: “Tenhle život musí být jenom test. Kdyby to bylo doopravdy, určitě by nám dali lepší instrukce.”

Inu, není to test. Až náš život skončí, dostaneme se do míst, kde bývá napsáno “co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy”. Víte, kde to je?

Můj závěr: radši komunikujme a občas se i pohádejme. Jen tak se dozvíme, že jsme se třeba spletli. Po každé hádce by ale mělo dojít ke smíru, aby nedorozumění neničilo atmosféru několika generacím.

Opakování je matka moudrosti

Předpokládám, že s heslem “opakování je matka moudrosti” se každý z nás aspoň jednou v životě setkal.

Nebudu teď rozebírat, kdo je “každý z nás”. V průběhu života jsme byli (ne)vzděláváni v různých školách, v prostředí rodin a škol jsme si vytvářeli názory, seznamovali se s dalšími lidmi a v debatách ty názory ověřovali, případně vylepšovali. S některými lidmi nám bylo dobře, s jinými ne … ale tak už to v životě chodí.

Takže se věnujme opakování.

Je pravda, že to, co nám někdo opakuje neustále dokola, se nám v mozku uloží tak dokonale, že jakákoliv zmínka s tématem související nám dané téma vyvolá.

Mohou to být např. vyjmenovaná slova po b – pokud jsme se vzdělávali v českém školském systému. Ale pozor! I gramatická pravidla se občas mění, takže já (nar. 1955) jsem se učila jiný seznam než mé starší děti (1982, 1984), zatímco nejmladší dítě (1992) se vyjmenovaná slova nenaučilo vůbec neb do školy chodilo v Anglii.

V dnešní době je obecně známo, že mozek je plastický, tedy že se po celý život může měnit. Tím, co je nám dokolečka opakováno, se dá měnit i atmosféra ve společnosti. Postupně. Společnost se učí pomaleji než jednotlivec a je až k neuvěření, jakým logickým nesmyslům lidi občas uvěří.

Škoda, že někdo – minimálně v období mezi volbami – nevyužívá reklamních ploch ke zveřejňování citátů “k zamyšlení”, citátů, které by nerozdělovaly společnost, jen zdůrazňovaly obecně rozšířený fakt, jako třeba, že “lidi jsou lidi”. V Čechách by se hodil i citát z Maxipsa Fíka “kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem” 😉

The relations ...

Christmas is over … and I’m thankful of that.

I don’t like Christmases anymore. Once upon a time, a bit more than 18 years ago, I could not spend festive days with my family in New Zealand. The trip was planned well ahead to get cheaper flight tickets and places on the popular Milford Track. Then in July 2003 I’ve learned I have non-hodkin’s diffuse large b-cell lymphoma. During the tough time of chemotherapy treatment we (me and my husband) came to a conclusion I should not go. Me and my immune system were too weak to be able to cope with the trip. We didn’t cancel the trip altogether. My husband and daughters were visiting our son, who just started his studies in New Zealand.

It is clear that I survived. Otherwise I would not be writing this.

At the beginning of those past 18 years I was growing younger again (after half a year of chemotherapy I was 80 inside at my chronological age of 48) and my priorities changed. I wanted to slow down, but … well I don’t want to waste your time going into details. It is still emotionally charged for me. But it is also “the past”. Noone can change what happened. The only thing we can is to calm down, think and learn new skills, that will help you to live “better” in the future. So, at the age of 66, I’m learning to say NO without remorse I can’t say YES.

Trust and communication should be fundamental for every relationship. Respect and be respected rule should prevail.

Even between kids and their parents. No parent can know, what will happen in the future. My grandparents didn’t know the WWII will happen in their time and all of them lived through. My parents didn’t know that the Warsaw Pact armies will come to Czechoslovakia in 1968 and we all lived through. We didn’t know that the Iron Curtain will fall and we and our kids had the opportunity to travel freely … before Brexit and covid happened.

From the perspective “life is over, but not completely” I only can give advice(s). Please, please, please, don’t believe each and every word others say or write. It may not be downright lie, just personal perception of what happened, according to the person’s age, experiences, personal involvement in the situation.

Talking about the lie – frankly, you’ve read and understood all the terms and conditions you needed to agree to before buying anything on the internet? Although they are quite long it may be possible to read them, if you can read. But understand? Only lawyers may eventually understand them – if it is in their personal interest to understand. Of course it helps if they know the language, robotic translators are learning quicker than people, but still are not perfect.

Na Tři Krále o krok dále ...

Hurá, už se nám zase den prodlužuje. Myslím nám na severní polokouli, i když v některých zeměpisných šířkách bude prodlužování dne trvat několik měsíců.

Je jen málo toho, co máme všichni v tutéž dobu společné.

Video “If 100 people lived on Earth” graficky znázorňuje, jak by těch 100 lidí bylo rozděleno podle pohlaví, bydliště, věku, náboženství, jazyka … v “dnešní době” můžeme mít i rozdílné operační systémy – pokud máme počítač nebo chytrý telefon a při každé změně – buď při aktualizaci systému nebo pokud se zařízení rozbije či ztratí – se musíme naučit něco nového.

Je možné, že 100 lidí by se bylo přes veškeré rozdílnosti dohodnout. V celosvětovém měřítku to je složitější. Celoživotní vzdělávání by mělo být samozřejmostí všude ve světě, pokud chceme smysluplně řešit otázky týkající se obyvatel celého světa. Klimatické změny se sice projevují v různých oblastech různě a řešení nejsou jednoznačná, ale není rozumné pochybovat a tvářit se, že změny neexistují.

Jsem optimista a věřím, že se jako lidstvo v roce 2022 přiblížíme realizacím dohod a nezůstanou nám jen filmové vzpomínky např. ve filmu “Planete Ocean” (2012, Yann Arthus-Bertrand & Michael Pitiot).