We had this already ...

 Like every morning, I looked at the news that my smartphone offers me according to some system and I read: American libraries in the grip of cultural wars. Thousands of "unhealthy" titles are being eliminated (article is in Czech).

Damn. It's here again.

For fear that someone would accidentally read something that governments, teachers, parents ... do not have to agree with, "unhealthy" titles are discarded. But who determines what is wrong? Librarian? Special commissions? Government officials of a neighboring state who do not like the interpretation of history and want to change it?

Of course, I did not read the whole article. I would just like to know if they know in American libraries that heretical books were once burned in our country in the Czech Republic. Once they even burned a man whom church dignitaries considered heretics. It was Master Jan Hus and it happened on July 6, 2014 in Constance.

Is this an ancient past?

No way. The books were burned many more times afterwards. Sometimes intentionally, sometimes "by accident". During the post-war communist totalitarianism, many authors were completely banned in Czechoslovakia - they could write "to a drawer" or smuggle their works abroad, where someone published them. Others who initially defended freedom signed cooperation with the StB or at least agreement that the occupation of Czechoslovakia in August 1968 was "friendly aid".

Shit!

When, as humanity, will we finally wake up, stop putting sticks under each other's feet, and start working together on what concerns us all? By this I mean the issue of climate change, the development of a sustainable economy and renewable energy sources. Many oligarchs would have the money for that, we are just blowing it up in the war in Ukraine.

By removing some "unhealthy" titles from libraries, human envy and the desire of some egoists for power will not disappear from the world.

Tak tohle tu už bylo ...

Jako každé ráno jsem koukla na zprávy, které mi podle nějakého systému nabízí můj chytrý telefon a čtu: Americké knihovny v zajetí kulturních válek. Vyřazují se tisíce "závadných" titulů 

A sakra. Už to tu je zas. 

Ze strachu, aby si náhodou někdo nepřečetl něco, s čím by vlády, učitelé, rodiče ... nemuseli souhlasit, se vyřazují "závadné" tituly. Ale kdo určí, co je závadné? Knihovník? Zvláštní komise? Vládní představitelé sousedního státu, kterým nevyhovuje interpretace historie a chtějí ji změnit?

Celý článek jsem pochopitelně nečetla. Jen by mě zajímalo, jestli v amerických knihovnách vědí, že u nás v Čechách se kdysi kacířské knihy pálily. Jednou dokonce upálili člověka, kterého církevní hodnostáři považovali za kacíře. Byl jím Mistr Jan Hus a stalo se to 6.7.14.15 v Kostnici.

Že to je dávná minulost?

Nikoliv. Knihy se pálily ještě mnohokrát. Někdy úmyslně, jindy "náhodou". V době poválečné komunistické totality bylo v Československu mnoho autorů zcela zakázaných - ti mohli psát "do šuplíku", případně svá díla pašovat do zahraničí, kde je někdo vydal. Jiní zpočátku bránící svobodu "bouřliváci" zas podepsali spolupráci s StB nebo odsouhlasili, že okupace Československa v srpnu 1968 byla "přátelskou pomocí".

Do prčic! 

Kdy se konečně jako lidstvo probudíme, přestaneme si navzájem klást klacky pod nohy a začneme společně řešit to, co se týká nás všech? Myslím tím problematiku klimatických změn, rozvoj udržitelné ekonomiky a obnovitelných zdrojů energie. Peníze by na to mnozí oligarchové měli, akorát je ve válce na Ukrajině vyhazujeme do povětří.

Odstraněním některých "závadných" titulů z knihoven lidská závist a touha některých egoistů po moci ze světa nezmizí.

... z generace na generaci ... aneb je jiná doba ...

Za pár týdnů oslavíme ... či spíš "se bude slavit" ... sedmdesáté sedmé výročí konce druhé světové války.Datum si dnes snad každý vyhledá s pomocí svého oblíbeného vyhledávače na internetu, osobní či rodinné vzpomínky na ten konec války mají jen někteří ... 

... a ne všichni stejné. Silně ho mohli prožívat ti, kteří na začátku května 1945 bydleli v místech, kde se bojovalo nebo byli přímými účastníky bojů. Dnešním pětaosmdesátníkům bylo v pětačtyřicátém osm let, účastníky bojů mohli být tudíž příslušníci generací narozených tak do roku 1925. My, dnes žijící, to známe z vyprávění, románů, dějepisných knih ... pokud nás téma vůbec zajímalo. 

Období dětství a puberty jsou pro vývoj člověka velmi důležitá. V dětství vstřebáváme spoustu informací, aniž bychom si uvědomovali, k čemu je v budoucnu využijeme. Do tří let se naučíme chodit, mluvit, později základní dovednosti rozvíjíme - podle doby, do které jsme se narodili, podle možností rodiny, do které jsme se narodili, podle společnosti, ve které ta rodina žije. 

Změny v pozdějším životě možné jsou, i když např. doplnění znalosti cizích jazyků v dospělosti vyžaduje mnohem větší úsilí než když se je naučíte jako děti. Zvlášť bylo-li vám v dětství vštěpováno, že dřív, než něco vyslovíte, musíte perfektně ovládat gramatiku. To snad potřebují jen lingvisté. Nám, běžným lidem, by mělo stačit se domluvit.

Po druhé světové válce se Československo ocitlo na východ od demarkační linie, čáry, která měla mít čistě vojenský účel. Byla stanovena, aby zamezila případnému nechtěnému střetu spojeneckých vojsk. Změnila se však v politické rozhraní. Důsledkem byl odlišný poválečný vývoj v zemích na opačných stranách této linie. K propojení došlo až po roce 1989, kdy jsme se my, na východ od železné opony, začali učit žít demokraticky ...

Už zas je válka. Od druhé světové dospělo ... a zestárlo ... několik dalších generací. Dnešní studenti - i ti z postkomunistických zemí - mají možnost svobodně cestovat, poznávat "jiné kraje, jiné mravy", zlepšovat svou jazykovou vybavenost a kritické myšlení. V tom je naše naděje do budoucna. Lze očekávat, že přijdou dnes nepředvídatelné jiné doby. Dnešní mladí se budou muset umět domluvit, aby mohli řešit energetické a jiné krize, vliv člověka na změny klimatu ... a rozhodovat se, co mohou změnit a co musí přijmout. Rozhodování je mnohdy ošidné, zvlášť když nemáte dostatečné a věrohodné informace.

Rozdíly v generačním vnímání a složitost rozhodování platí v každé době. Snad i proto mnohde najdete tzv. serenity prayer : God, grant me the serenity to accept the things I cannot change,courage to change the things I can, and wisdom to know the difference.

Ač ateista, tato modlitba mě oslovila a ve svém osobním životě ji uplatňuji. V případě války jsem však bezradná. Nemůžu ji ani změnit ani přijmout.