Jistě to znáte.
Přemýšlíte, jak se v nějaké situaci rozhodnout, tápete, myslíte nahlas, kladete řečnické otázky, nevyžadující odpověď, ale občas na ně někdo odpoví. To pak přemýšlíte, jestli tím blbem jste vy, protože jste se špatně vyjádřil, nebo ten druhý, když nepochopil, že otázka byla pouze řečnická.
Trvá-li taková konverzace delší dobu, může způsobit ochlazování vztahů, trvá-li několik let, dojde k definitivnímu rozchodu.
Díky / kvůli koronavirové krizi byly po nějakou dobu uzavřené hranice mezi jednotlivými státy. Nemám v úmyslu kritizovat rozhodnutí jednotlivých vlád, jistě nebylo jednoduché se rychle zorientovat v nové situaci. Ve “zpětném zrcátku” však některá rozhodnutí působí chaoticky, nedůvěryhodně či přímo účelově. Vyděšený lid (v kterékoliv zemi) totiž bude rád podporovat kohokoliv, kdo slibuje, že za něj něco vyřeší. Epidemiologii, virologii či jiným vědám rozumí jen v oboru vystudovaní vědci, je tudíž celkem snadné si vymyslet blábol, kterému uvěří dostatečný počet lidí a budou ho bez přemýšlení sdílet na sociálních sítích.
Pokud blábolům uvěříme, je “pozdě bycha honit“, snad se jen můžeme poučit ze své vlastní blbosti, že jsme někomu “skočili na špek“.
Uzavřené hranice v době koronaviru mi velmi silně připomněly dobu před listopadem 1989, kdy jsme se my, z Východu, velmi těžko dostávali na dovolenou na Západ. Snad abychom nechtěli svobodu i u nás, nevím. A pak si většina “účastníků zájezdů” nakupovala “duty-free” zboží, které u nás v té době nebylo – magneťáky, osobní počítače … prostě to, co bylo tehdy “in”. Flašky pro mimina, cvočky nebo přezky si “účastníci školení” vozili z NDR. Někteří občané ČSSR ale taky přes Jugoslávii utíkali za svými nejbližšími, s kterými chtěli sdílet život, a ne každý se chtěl / mohl po sametové revoluci vrátit.
Co tím chci říctt?
Vždycky je nějaká doba, ale dost záleží na tom, v které jsme byli, jsme nebo budeme miminem, dítětem, puberťákem, mladistvým, v produktivním věku či důchodcem. Do určité míry – či spíš do určitého věku – si v současné době můžete vybrat, kde část svého života prožijete. Ale tam, kde se stanete důchodcem, to máte na doživotí. Bylo by fajn, kdyby ta země nebyla vězením jako bylo mé rodné Československo v době mého dětství a mládí.
