Taky máte někdy dojem ...

Na úvod si poslechněte píseň V blbým věku – Xindl X …

Taky máte někdy dojem, že jste se narodili do blbé doby, na blbém místě a pořád jste v blbým věku? Příliš mladí na to, abyste pochopili, co se kolem děje (to jsem byla v roce 1968), příliš staří, aby vás někdo bral vážně (to jsem teď). Jen na tom, do jaké doby a prostředí jste se narodili, už nic nezměníte.

Takže “… Stále věřím, že ze mě ještě něco bude,
No jo, ale co když už bylo? …” a žiju tady a teď.

Tady a teď je pro mě bývalý kravín ve Skalce u Nové Bystřice. Moje vnoučata o mně mohou mluvit jako o babičce krávě, v kravíně přece bydlejí krávy. Nebo ne?Ale bydlela jsem i jinde.

Dětství jsem prožila na Královských Vinohradech, lyžovat a sáňkovat jsem chodila do Riegrových sadů, na základní školu do ZŠ Na Smetance. Škola stále stojí a funguje, ačkoliv na ní byl v srpnu 1968 namířen tank spřátelených vojsk. Druhý tank byl namířen na budovu Československého rozhlasu. Budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí dlouho vypadala jako po neštovicích poté, co si ji spřátelená vojska spletla s Čs.rozhlasem.

Pak jsem chodila do Gymnasia na Sladkovského nám. na Žižkově, pěšky přes nám Jiřího z Poděbrad, kde stále stojí Plečnikův Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Tehdy jsem možná ani nevěděla, kde je Slovinsko, natož kdo je Josip Plečnik. Byl to můj čas nevědění. V Československu byla “normalizace”, patrně nikomu se ani nesnilo o tom, že by byl někdy v budoucnu totalitní komunistický režim vyměněn za režim demokratický. Sláva, stalo se to.

Budoucnost se těžko předvídá. Blbé je, že náš život není jenom test. Kdybychom některé situace mohli prožít znova, možná bychom byli lépe připraveni, ale to nejde. Vrátit se můžete jen na cestě, když zjistíte, že jste chtěli jet jinudy a máte dojem, že “zabloudit” znamená “konec světa”. Taky ale můžete jet dál s otevřenou myslí a ponechat náhodě, kam dorazíte.

Životní cesta je jednosměrná. V čase se vrátit nelze, všichni stárneme tempem jeden rok za jeden rok. Mozek vědomě i nevědomě uchovává dojmy z našeho života. Pokud “potkáme” něco/někoho z minulosti, vybaví se nám, co máme s tím/čím spojeno. Někdy to je vzpomínka příjemná, jindy nepříjemná, ale vymazat ji může až vlastní smrt.

Přesto – nebo právě proto – stále platí moudro Jana Wericha: “Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.”

Improve your English by listening to QI

Proč se (ne)hádat?

V minulém blogu jsem se zamýšlela, zda se hádat či nehádat.

Dnes se chci věnovat důvodům rozepří, nedorozumění, svárů, konfliktů, neshod, hádek … od těch banálních typu “kam jste mi schovali kartáček na zuby” až po ty “kterej blbec nedodržuje pravidla silničního provozu”, kdy fakt může jít o život.

U těch banálních mnohdy zjistíme, že jsme si ten kartáček dali sami na jiné místo než obvykle. Já se dokonce jednou po příjezdu domů divila, že mám na pozemku rozházené pet lahve … než mi došlo, že za těch pár týdnů, kdy jsem byla jinde, asi foukalo … a u nás, když fouká, fouká pořádně. “Kdopak mi tu loupe perníček? To nic, babičko, to větříček.” znají i děti.

S pravidly silničního provozu to je složitější. Vždycky je cílem dostat se z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, někdy co nejkratší cestou, někdy tam, kde se neplatí … ale vždycky by se měl člověk do cíle dostat živý.

A v tom může být háček.

Kontinentální Evropan může v Británii vyrazit po “nesprávné straně vozovky” i když není opilý. Může být jen unavený nebo právě včera do Británie dorazil a ještě si nezvykl. Totéž může potkat občana Británie v kontinentální Evropě, jen na “opačné straně vozovky”. Při troše štěstí si jen ten, koho na té “opačné straně” potkáte, pomyslí “kde se tady ten blbec vzal”. Ne vždy vás na nebezpečného řidiče upozorní v rádiu.

Co tím chci říct?

Inu, jen to, že se většinou dá najít “racionální vysvětlení” kdykoliv si připadáte jako přehřátý parní kotel a máte dojem, že “já ho/jí snad zabiju”.

V současném globálním světě může docházet k častým nedorozuměním i mezi rodilými mluvčími a lidmi, kteří se daný jazyk teprve učí. Student většinou ani neví, že existuje spousta nářečí nebo že jedno slovo či sousloví může mít několik významů … například český výraz “klepat kosu”. Doslova to znamená klepáním zlepšovat vlastnosti kosy pro sečení trávy, přeneseně cvakat zubama když je vám zima.

Lidi by se měli snažit pochopit, že ten/ta, které si sami “od pohledu” zařadili do nějaké škatulky, může mít naprosto odlišné osobní prožitky a zkušenosti a tudíž i odlišné názory. Je lepší o sporných názorech alespoň diskutovat než bez diskuze rozdílnost v názorech uzavírat rčením “to je věc názorů”.

V jedenadvacátém století často při komunikaci využíváme sociální sítě. Psaný projev má určitá omezení a stává se, že si čtenář ke slovům doplní svůj význam, případně své emoce. Důsledkem může být řada komentářů, ve kterých se ztratí původní obsah sdělení a zůstanou jen ty emoce.

Podle starého indiánského přísloví vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit. Při psaní bych byla ještě opatrnější. Na to, co někdo řekl, se dá časem zapomenout, napsané slovo si může začít žít vlastním životem a změnit se v bumerang.