Máte chuť se (do)vzdělávat?

Uvážím-li, že "učený z nebe nespadl", měli bychom se chtít (do)vzdělávat všichni. Snad kromě miminek a batolat, která to dělají automaticky a podvědomě. 

Teprve později se začneme ptát "proč ?", čímž dříve nebo později unavíme své rodiče a učitele. Ve škole se (ne)(na)učíme nějaké teorie, které pak po mnoho let ověřujeme v praxi. Něco nás baví, něco ne, podle toho si pak hledáme vyšší školy a později zaměstnání, děláme, co nás (ne)baví, abychom měli na živobytí a z pohledu "puberťáka v důchodu" nebo "důchodce v pubertě" přemítáme, jestli se něco mohlo stát jinak.

Inu, nemohlo.

Narodili jsme se "našim" rodičům, v "určité" době, v "určité" zemi a abychom měli šanci něco změnit, museli bychom se narodit někomu "jinému", v "jiné" době a "jiné" zemi.

Tempora mutantur et nos mutamur in illis aneb časy se mění a my se měníme s nimi.

Před pár měsíci se jeden pitomec rozhodl, že chce být v dějinách spojen s návratem k carskému impériu. Napadl nezávislou zemi, která se teď musí bránit a my, "přihlížející", za to platíme svým klidem, životní úrovní ... a divíme se, že k něčemu takovému mohlo dojít v jedenadvacátém století. Vždyť přece máme všichni zkušenost s druhou světovou válkou, kdy se jiný pitomec snažil vyhladit židovskou populaci. Proč? Kdoví, asi se ho nikdo neptal, nezpochybňoval to rozhodnutí, ale bál se. Hodně lidí se tehdy bálo.

I teď se lidi bojí. Každý něčeho jiného, ale hromosvodem se většinou stávají ti nejbližší. Rodina a přátelé. Přátelé v pravém slova smyslu, nikoliv "přátelé" ze sociálních sítí, kteří s námi mohou souhlasit v jednom názoru, ale ve spoustě dalších bychom se neshodli.

Strach je pochopitelný, ale často je cestou do pekel.

Prosím, pokusme se před vyjádřením svého názoru na sociálních sítích na chvíli zamyslet, jestli se my vždycky podle toho svého názoru chováme. Mohlo by to pomoci k vzájemnému pochopení, později i k vzájemnému respektu.

Děkuji.

8 způsobů, jak se vyhnout pasti

Lidé čtěte, spěte, myslete ...

Každý člověk se rodí do nějaké rodiny, do nějaké země, do nějaké generace a doby. Podle toho pak ve stáří vzpomíná na své dětství a mládí, na dobu, která ho formovala a na lidi, kteří ho dětstvím a mládím provázeli, od rodičů, přes učitele na základní a střední škole po profesory na univerzitě. Každý na jiné. Pochopitelně. Nenarodili jsme se všichni stejným rodičům a nechodili do stejných škol.

Já patřím do české generace, narozené v 50. letech minulého století. Fingované procesy s českou inteligencí si osobně nepamatuji, o Miladě Horákové a dalších popravených jsem se dozvídala až po pádu Železné opony v roce 1989, ale na svém osobním rodném listě mám tátu právníka zapsaného s povoláním "dělník". V roce 1955 totiž "pomáhal" socialistickému hospodářství.

Je zajímavé, kde všude se dá slovo "pomoc" použít, lépe řečeno zneužít.

Hitler "pomáhal" sudetským německy mluvícím obyvatelům, kteří do té doby sdíleli Sudety celkem bez problémů s obyvatelstvem mluvícím česky. Spojencům slíbil, že nebude válčit, když Sudety dostane. Druhá světová válka přesto byla a padlo v ní mnoho lidí.

V roce 1968 přijela vojska Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci na "pomoc" nám, Čechoslovákům. My jsme nevěděli, že nějakou pomoc potřebujeme.

Mezitím snad "pomáhali" v Maďarsku nebo Polsku ... nevím, socialistický dějepis mě nezajímal. Byl příliš černobílý. Východ je dobro, Západ je zlo. Ale černobílý svět je jen v pohádkách. Život je barevný, "jednou jsi dole jednou nahoře", zpívávali Voskovec a Werich než je druhá světová válka a následný nástup komunismu v Československu rozdělil.

Za mého mládí se u nás říkalo "neraď, není ti 60 a nebyl jsi v Rusku". Teď mi je 66 a v Rusku jsem v 80.letech minulého století taky byla. Přesto si netroufám radit, jak má kdo žít svůj život. Je na každém z nás, kde si dohledáme informace, které rodiče neznali a ani znát nemohli. V jejich dětství a mládí nebyly počítače ani internet. 

Teď se mi někdy zdá, že se z některých lidí stávají roboti, nastavení podle nějakých mně nepochopitelných instrukcí. Lidé, prosím, čtěte, spěte a myslete. Strýček Google nám sice vyhledá leccos, život ale za nás ani on žít nemůže.

Chvála neposlušnosti

Taky jste vyrůstali v době "panenko, sedávej v koutě, budeš-li hodná, najdou tě"?

Poslušnost byla víc než vlastní úsudek a i když jsme nevěřili všemu, co se v novinách psalo, neměli jsme reálnou šanci si to ověřit. Devizový příslib sice výjimečně dostali i nekomunisté, ale peněz jsme si mohli vyměnit tak málo, že jsme museli jezdit stopem, spát pod stanem nebo u přátel a žebrat, když nebylo na jídlo. Ale byli jsme mladí ...

Měla bych doplnit, že popisuji stav v totalitním Československu. 

Narodila jsem se v Praze v roce 1955, na rodném listu mám zapsaného otce JUDr, povoláním dělník. V té době bylo běžné, že inteligence "pomáhala" socialistickému hospodářství, zatímco se dělnická třída ujímala vedoucích funkcí a naše socialistické hospodářství víceméně přivedla na buben. Z dob svého dětství a mládí v Praze si pamatuji na spousty oprýskaných domů, u mnohých muselo být lešení nebo aspoň cedule "pozor, padá omítka".

Jsem velice ráda, že pádem Železné opony mezi Západem a Východem jsme i my na Východě dostali šanci žít jako lidi. Cestovat, věnovat se práci i koníčkům a poznávat celou barevnou škálu života v demokracii. 

Jen si musíme zvyknout, že "svoboda" není "cochcárna". Informace musíme ověřovat víc než dřív a vzdělávat se celý život. Žádný učený z nebe nespadl. V době internetové, v době automatických překladů a převážně psané komunikace bychom měli počítat aspoň do padesáti než prohlásíme "to je ale blbec". Mohl nám totiž uniknout kontext sdělení a tak vznikají nedorozumění, časem přerůstající v nesmiřitelný konflikt ... a pak "pozdě bycha honit".

Poslední 3 měsíce jsme svědky naprosto zbytečné války na Ukrajině. Asi se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu Putinovi říct "Zachraňovat někoho bombardováním je blbost! Poskytněme jim možnost se vzdělávat, zlepšeme podmínky pro samostatné podnikání. Prospěje to i nám." 

Teď už je pozdě, životy padlých vojáků a civilistů nikdo nevrátí, zničené oblasti se budou dlouho vzpamatovávat. Přitom stačilo připomenout zbytečnost druhé světové války nebo snahu Sovětského svazu udržovat svůj vliv v zemích bývalého východního bloku. 

Přesto musíme doufat, že ... ? ... snad že ta válka brzy skončí a lidé se budou moct vrátit ke svým rodinám, práci i koníčkům. 

Lidé se vůbec neptají

Ten, kdo má "chytrý" telefon, zná jistě i hlášku "Lidé se také ptají". 

Pochopitelně to musí být mobilní telefon a ne "retro" telefon. Takové jsme sice používali ještě na konci minulého století, ale "dnešní" mládež si je nepamatuje. Nemám to té mládeži za zlé. Na konci minulého století nebyla na světě. Koneckonců se toto pravidlo stále opakuje. Osobní vzpomíny máme jen na to, co jsme sami zažili a viděli.

Kam směřuji?

Mě většinou nezajímá, na co se "lidé" ptají. Neznám je, nevím, kolik jim je let, kde se narodili, kde chodili do školy, jestli bydlí ve městě nebo na venkově, v teplých krajích nebo někde blízko pólu ... Ze stejných důvodů mě nezajímají odkazy v sekci "Lidi s podobnými zájmy sledují xy". I můj den má jen 24 hodin a přestože jsem v důchodu a zdánlivě mám spoustu času, chci ho využívat k aktivitám, které baví a zajímají mě. Dokud můžu. V důchodovém věku si uvědomuji, že nejsem nesmrtelná. Díky chemoterapijní léčbě jsem si vyzkoušela i své umírání.

Lidé se neptají. 

Někdy to chápu. jednají tak, jak se v dětství a mládí naučili. V době mého dětství například bylo neslušné se ptát na věk, zvlášť žen. V dnešní době se sice pro přihlášení na webové stránky pro dospělé na věk ptají, je ale otázkou, zda je možné kontrolovat, že všichni odpovídají pravdivě.

Internet je skvělá věc, můžeme zůstat ve spojení i s lidmi ze vzdálenějších oblastí. Internetová "setkávání" by ale neměla sloužit jako náhražka osobních setká(vá)ní. A měli bychom se ptát. Starší mladších, kteří informační technologii ovládají lépe, když s ní už vyrůstali ... ale i mladší starších, z nichž si mnozí ještě pamatují na konec druhé světové války a rádi by na prožité hrůzy zapomněli. Druhou světovou prožili jako mladí i moji rodiče. O válce s námi nemluvili a já se neptala. Dodnes mě to mrzí.

Ptejme se ... a vzdělávejme se ... dokud máme čas. 

Svět se neustále mění a vyvíjí a nelze vždycky spoléhat na druhé. 

Den má 24 hodin

Asi mě budete mít za cvoka, že Vám sděluju tak základní a nezpochybnitelnou informaci. Jenže já příliš často slýchám stížnosti na nedostatek času, a proto jsem se rozhodla tento fakt připomenout. 

Do jednoho dne se totiž nedají vecpat aktivity, které by klidně zabraly dnů několik. Bohužel to většina z nás zjistí až když je pozdě. Až poté, co se veze v rozjetém rychlíku, zvaném život a nějaká "událost" nám připomene, že se přetěžování vlastního organismu nevyplácí.

Mou "událostí" byla rakovina, kterou mi zjistili před cca 19ti lety. V Anglii, kde mi ji i vyléčili.

Ne, nechci tímto sdělením vyvolat dojem, že potřebuju, aby mě někdo litoval. Sděluji to proto, že cca 14 let po úspěšné léčbě ještě žiju a i když některá období posledních 19ti let pro mě moc příjemná nebyla, v žití pokračuju ... teď už dlouho s vědomím, že ani já do těch 24 hodin nemůžu vecpat všechno. Ani věci, které bych chtěla stihnout já, natož další, které by byly prioritou pro jiné.

Únava nebo snaha vyniknout je příčinou mnoha zbytečných ztrát na životech. 

Konkrétní případy najdete na webových stránkách Darwin Awards, Darwinovy ceny, ironického ocenění pro lidi, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“.

Blbé je, že lidi s přebujelým egem do svých "pokusů" občas zapletou i nevinné, ať už to jsou "jen" řidiči nerespektující pravidla silničního provozu nebo "vůdci" nerespektující pravidla demokratické společnosti.

Už se lidstvo poučí?

Západ a Východ je zas ve válce. 

Na Ukrajině se bojuje, civilisté se schovávají ve sklepech, ženy s dětmi utíkají a snaží si zachránit holé životy. "Svět" válku sleduje na sociálních sítích, většinou se diví, že k něčemu takovému mohlo dojít ve 21.století, po zkušenostech s důsledky válek ve 20.století.

Díky informačním technologiím můžeme válku sledovat na internetu "v přímém přenosu" ... tedy aspoň v zemích, které neblokují zprávy odjinud ... a hledáme způsoby, jak přežít dnes nestanovenou dobu nejistot. Každý jinak, jinde, na základě "našich" dosavadních životních zkušeností, které jsou odlišné pro každého obyvatele "naší" planety Země.

A opět jsme rozděleni. 

Nejen na Západ a Východ. Informační technologie umožňuje komunikaci mezi lidmi po celém ... neblokovaném ... světě. Zároveň ale znemožňuje důkladnější diskuzi. Stalo se totiž módou neustále spěchat a nezamýšlet se nad obsahem sdělení. Vidíme-li heslo, máme dojem, že víme všechno a začneme hodnotit. Nejen to heslo, ale i člověka, který ho vyslovil. Nepřemýšlíme o kontextu, ve kterém bylo heslo vysloveno a už vůbec ne o tom, jestli bylo vysloveno vážně nebo ironicky. Resp. spíše napsáno, dnes se převážně píše.

Jenže v tom je taky "jádro pudla". Psaný projev postrádá neverbální složky komunikace jako je tón hlasu nebo řeč těla. Stejné heslo může použít militantní extremista stejně jako mírumilovný člověk. Někdy i ve stejné době, ale pro každého z nich znamená heslo něco jiného, protože mají rozdílné životní zkušenosti. Něco jiného si představí dítě (většinou závislé na rodičích), něco jiného student (chystající se na vlastní život), něco jiného pracující (většinou nemá moc času na přemýšleni "o nesmrtelnosti chrousta"), něco jiného senior (někdy uvažující, co by býval mohl ve svém životě změnit).

Jeden příklad za všechny - my, občané zemí bývalého východního bloku s totalitním zřízením do roku 1989 se demokraticky žít teprve učíme. Vyrovnáváme se s minulostí, ve které jsme byli od Západu odděleni téměř nepřekonatelnou železnou oponou. Je skvělé, že Berlínská zeď padla a že už přes třicet let mohou naši experti spolupracovat s experty zahraničními, aniž by kvůli tomu museli mít "dobrý kádrový profil".

Přeju si, aby válka na Ukrajině brzy skončila a experti celého světa začali společně pracovat na projektech souvisejících s klimatickými změnami.

We had this already ...

 Like every morning, I looked at the news that my smartphone offers me according to some system and I read: American libraries in the grip of cultural wars. Thousands of "unhealthy" titles are being eliminated (article is in Czech).

Damn. It's here again.

For fear that someone would accidentally read something that governments, teachers, parents ... do not have to agree with, "unhealthy" titles are discarded. But who determines what is wrong? Librarian? Special commissions? Government officials of a neighboring state who do not like the interpretation of history and want to change it?

Of course, I did not read the whole article. I would just like to know if they know in American libraries that heretical books were once burned in our country in the Czech Republic. Once they even burned a man whom church dignitaries considered heretics. It was Master Jan Hus and it happened on July 6, 2014 in Constance.

Is this an ancient past?

No way. The books were burned many more times afterwards. Sometimes intentionally, sometimes "by accident". During the post-war communist totalitarianism, many authors were completely banned in Czechoslovakia - they could write "to a drawer" or smuggle their works abroad, where someone published them. Others who initially defended freedom signed cooperation with the StB or at least agreement that the occupation of Czechoslovakia in August 1968 was "friendly aid".

Shit!

When, as humanity, will we finally wake up, stop putting sticks under each other's feet, and start working together on what concerns us all? By this I mean the issue of climate change, the development of a sustainable economy and renewable energy sources. Many oligarchs would have the money for that, we are just blowing it up in the war in Ukraine.

By removing some "unhealthy" titles from libraries, human envy and the desire of some egoists for power will not disappear from the world.

Tak tohle tu už bylo ...

Jako každé ráno jsem koukla na zprávy, které mi podle nějakého systému nabízí můj chytrý telefon a čtu: Americké knihovny v zajetí kulturních válek. Vyřazují se tisíce "závadných" titulů 

A sakra. Už to tu je zas. 

Ze strachu, aby si náhodou někdo nepřečetl něco, s čím by vlády, učitelé, rodiče ... nemuseli souhlasit, se vyřazují "závadné" tituly. Ale kdo určí, co je závadné? Knihovník? Zvláštní komise? Vládní představitelé sousedního státu, kterým nevyhovuje interpretace historie a chtějí ji změnit?

Celý článek jsem pochopitelně nečetla. Jen by mě zajímalo, jestli v amerických knihovnách vědí, že u nás v Čechách se kdysi kacířské knihy pálily. Jednou dokonce upálili člověka, kterého církevní hodnostáři považovali za kacíře. Byl jím Mistr Jan Hus a stalo se to 6.7.14.15 v Kostnici.

Že to je dávná minulost?

Nikoliv. Knihy se pálily ještě mnohokrát. Někdy úmyslně, jindy "náhodou". V době poválečné komunistické totality bylo v Československu mnoho autorů zcela zakázaných - ti mohli psát "do šuplíku", případně svá díla pašovat do zahraničí, kde je někdo vydal. Jiní zpočátku bránící svobodu "bouřliváci" zas podepsali spolupráci s StB nebo odsouhlasili, že okupace Československa v srpnu 1968 byla "přátelskou pomocí".

Do prčic! 

Kdy se konečně jako lidstvo probudíme, přestaneme si navzájem klást klacky pod nohy a začneme společně řešit to, co se týká nás všech? Myslím tím problematiku klimatických změn, rozvoj udržitelné ekonomiky a obnovitelných zdrojů energie. Peníze by na to mnozí oligarchové měli, akorát je ve válce na Ukrajině vyhazujeme do povětří.

Odstraněním některých "závadných" titulů z knihoven lidská závist a touha některých egoistů po moci ze světa nezmizí.

... z generace na generaci ... aneb je jiná doba ...

Za pár týdnů oslavíme ... či spíš "se bude slavit" ... sedmdesáté sedmé výročí konce druhé světové války.Datum si dnes snad každý vyhledá s pomocí svého oblíbeného vyhledávače na internetu, osobní či rodinné vzpomínky na ten konec války mají jen někteří ... 

... a ne všichni stejné. Silně ho mohli prožívat ti, kteří na začátku května 1945 bydleli v místech, kde se bojovalo nebo byli přímými účastníky bojů. Dnešním pětaosmdesátníkům bylo v pětačtyřicátém osm let, účastníky bojů mohli být tudíž příslušníci generací narozených tak do roku 1925. My, dnes žijící, to známe z vyprávění, románů, dějepisných knih ... pokud nás téma vůbec zajímalo. 

Období dětství a puberty jsou pro vývoj člověka velmi důležitá. V dětství vstřebáváme spoustu informací, aniž bychom si uvědomovali, k čemu je v budoucnu využijeme. Do tří let se naučíme chodit, mluvit, později základní dovednosti rozvíjíme - podle doby, do které jsme se narodili, podle možností rodiny, do které jsme se narodili, podle společnosti, ve které ta rodina žije. 

Změny v pozdějším životě možné jsou, i když např. doplnění znalosti cizích jazyků v dospělosti vyžaduje mnohem větší úsilí než když se je naučíte jako děti. Zvlášť bylo-li vám v dětství vštěpováno, že dřív, než něco vyslovíte, musíte perfektně ovládat gramatiku. To snad potřebují jen lingvisté. Nám, běžným lidem, by mělo stačit se domluvit.

Po druhé světové válce se Československo ocitlo na východ od demarkační linie, čáry, která měla mít čistě vojenský účel. Byla stanovena, aby zamezila případnému nechtěnému střetu spojeneckých vojsk. Změnila se však v politické rozhraní. Důsledkem byl odlišný poválečný vývoj v zemích na opačných stranách této linie. K propojení došlo až po roce 1989, kdy jsme se my, na východ od železné opony, začali učit žít demokraticky ...

Už zas je válka. Od druhé světové dospělo ... a zestárlo ... několik dalších generací. Dnešní studenti - i ti z postkomunistických zemí - mají možnost svobodně cestovat, poznávat "jiné kraje, jiné mravy", zlepšovat svou jazykovou vybavenost a kritické myšlení. V tom je naše naděje do budoucna. Lze očekávat, že přijdou dnes nepředvídatelné jiné doby. Dnešní mladí se budou muset umět domluvit, aby mohli řešit energetické a jiné krize, vliv člověka na změny klimatu ... a rozhodovat se, co mohou změnit a co musí přijmout. Rozhodování je mnohdy ošidné, zvlášť když nemáte dostatečné a věrohodné informace.

Rozdíly v generačním vnímání a složitost rozhodování platí v každé době. Snad i proto mnohde najdete tzv. serenity prayer : God, grant me the serenity to accept the things I cannot change,courage to change the things I can, and wisdom to know the difference.

Ač ateista, tato modlitba mě oslovila a ve svém osobním životě ji uplatňuji. V případě války jsem však bezradná. Nemůžu ji ani změnit ani přijmout.

When the life is upside down

More than two weeks the war is raging in Ukraine, civilians are dying or fleeing into the safety … and uncertainty.

Will we humans never learn? Do we need to make same mistakes again and again? Only with better tools and equipment, maybe even knowledge … and weapons that can kill more people at once and destroy homes and infrastructure.

“We” (meaning those living outside the war zone) may fear, that the war will spread further, that we’ll need to get used to lower living standards, less traveling … thinking what can we do without.

Idiotically, there is an advantage for me, who lived till the age 34 in Czechoslovakian totality. We didn’t have that many supermarkets per capita as there was not much to be marketed. We couldn’t choose our favorite bread or butter. Coming home from work I usually got two choices – try the only other shop in my area or think of a meal without bread and butter. We didn’t have mountains of plastic rubbish, because their boom started in the 2nd half of 20.century.

Hence my advantage – I can only mirror how we lived in my childhood and my teens … in the sense of materialism. But “there ain’t no such thing as a free lunch”. For impossibility to make our own decisions we paid by our freedoms, living in a “secure cage” behind the Iron Curtain.

Still, also with a bit of absurdity, I remember with kind of nostalgia early sixtees … because at that time I was a child and I was living together with my family. I think my parents, who were young during WWII, never got over the Warsaw Pact invasion in August 1968. Now I do understand, but can’t ask them …

Co se v mládí naučíš, ...

Stejně jako mnoho jiných pořekadel, i toto má několik verzí. To “původní” končí “… ke stáru jako když najdeš”, slyšela jsem ale i “… ke stáru jako když utne”. Druhá verze zřejmě vychází z faktu, že staří lidé zapomínají.

Zapomínání ale není jen výsadou starých. Klíče, brýle a jiné předměty aspoň občas hledají i mladí. Když jsem v dětství či mládí řekla:, “Kde mám …?”, většinou vedle mě byl i někdo, kdo řekl: “Tak se vrať, kde jsi … měla/viděla naposled.” To jsem se tehdy naučila a používám dodnes.

V době mého dětství a mládí v Československé totalitě nás ale taky učili nekriticky přijímat vše, s čím přišla “autorita”, případně vědomě lhát nebo zamlčovat názory, které nebyly v souladu s tím oficiálním.

Lidé to řešili různě. Někdo emigroval či byl režimem donucen k emigraci – docházelo k tomu během celých poválečných 40ti let, některé příběhy jsou zdokumentované v cyklu Příběhy železné opony. Z těch, kteří neemigrovali se někdo podvolil, kvůli zaměstnání ve straně zůstal nebo do ní vstoupil , někdo nedělal nic pro režim ani proti němu … a už víc než třicet let se naší minulostí vyrovnáváme.

Nevím, co kdo – kromě ruštiny – učil mého vrstevníka Vladimíra Putina, ale někdo by mu už měl vysvětlit, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla. Současná technologie umožňuje zničit během chvilky mnohem víc než když se středověké armády sešly na poli a některá tu druhou přemohla. Do současné války chtě/nechtě vkládají peníze, energii, emoce … i jiné země. V době, kdy by se právě ty peníze, energie a emoce měly využít ve vzdělávání , výzkumu a rozvoji spolupráce při snižování dopadu klimatických změn.

Taky máte někdy dojem ...

Na úvod si poslechněte píseň V blbým věku – Xindl X …

Taky máte někdy dojem, že jste se narodili do blbé doby, na blbém místě a pořád jste v blbým věku? Příliš mladí na to, abyste pochopili, co se kolem děje (to jsem byla v roce 1968), příliš staří, aby vás někdo bral vážně (to jsem teď). Jen na tom, do jaké doby a prostředí jste se narodili, už nic nezměníte.

Takže “… Stále věřím, že ze mě ještě něco bude,
No jo, ale co když už bylo? …” a žiju tady a teď.

Tady a teď je pro mě bývalý kravín ve Skalce u Nové Bystřice. Moje vnoučata o mně mohou mluvit jako o babičce krávě, v kravíně přece bydlejí krávy. Nebo ne?Ale bydlela jsem i jinde.

Dětství jsem prožila na Královských Vinohradech, lyžovat a sáňkovat jsem chodila do Riegrových sadů, na základní školu do ZŠ Na Smetance. Škola stále stojí a funguje, ačkoliv na ní byl v srpnu 1968 namířen tank spřátelených vojsk. Druhý tank byl namířen na budovu Československého rozhlasu. Budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí dlouho vypadala jako po neštovicích poté, co si ji spřátelená vojska spletla s Čs.rozhlasem.

Pak jsem chodila do Gymnasia na Sladkovského nám. na Žižkově, pěšky přes nám Jiřího z Poděbrad, kde stále stojí Plečnikův Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Tehdy jsem možná ani nevěděla, kde je Slovinsko, natož kdo je Josip Plečnik. Byl to můj čas nevědění. V Československu byla “normalizace”, patrně nikomu se ani nesnilo o tom, že by byl někdy v budoucnu totalitní komunistický režim vyměněn za režim demokratický. Sláva, stalo se to.

Budoucnost se těžko předvídá. Blbé je, že náš život není jenom test. Kdybychom některé situace mohli prožít znova, možná bychom byli lépe připraveni, ale to nejde. Vrátit se můžete jen na cestě, když zjistíte, že jste chtěli jet jinudy a máte dojem, že “zabloudit” znamená “konec světa”. Taky ale můžete jet dál s otevřenou myslí a ponechat náhodě, kam dorazíte.

Životní cesta je jednosměrná. V čase se vrátit nelze, všichni stárneme tempem jeden rok za jeden rok. Mozek vědomě i nevědomě uchovává dojmy z našeho života. Pokud “potkáme” něco/někoho z minulosti, vybaví se nám, co máme s tím/čím spojeno. Někdy to je vzpomínka příjemná, jindy nepříjemná, ale vymazat ji může až vlastní smrt.

Přesto – nebo právě proto – stále platí moudro Jana Wericha: “Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.”

Improve your English by listening to QI

Proč se (ne)hádat?

V minulém blogu jsem se zamýšlela, zda se hádat či nehádat.

Dnes se chci věnovat důvodům rozepří, nedorozumění, svárů, konfliktů, neshod, hádek … od těch banálních typu “kam jste mi schovali kartáček na zuby” až po ty “kterej blbec nedodržuje pravidla silničního provozu”, kdy fakt může jít o život.

U těch banálních mnohdy zjistíme, že jsme si ten kartáček dali sami na jiné místo než obvykle. Já se dokonce jednou po příjezdu domů divila, že mám na pozemku rozházené pet lahve … než mi došlo, že za těch pár týdnů, kdy jsem byla jinde, asi foukalo … a u nás, když fouká, fouká pořádně. “Kdopak mi tu loupe perníček? To nic, babičko, to větříček.” znají i děti.

S pravidly silničního provozu to je složitější. Vždycky je cílem dostat se z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, někdy co nejkratší cestou, někdy tam, kde se neplatí … ale vždycky by se měl člověk do cíle dostat živý.

A v tom může být háček.

Kontinentální Evropan může v Británii vyrazit po “nesprávné straně vozovky” i když není opilý. Může být jen unavený nebo právě včera do Británie dorazil a ještě si nezvykl. Totéž může potkat občana Británie v kontinentální Evropě, jen na “opačné straně vozovky”. Při troše štěstí si jen ten, koho na té “opačné straně” potkáte, pomyslí “kde se tady ten blbec vzal”. Ne vždy vás na nebezpečného řidiče upozorní v rádiu.

Co tím chci říct?

Inu, jen to, že se většinou dá najít “racionální vysvětlení” kdykoliv si připadáte jako přehřátý parní kotel a máte dojem, že “já ho/jí snad zabiju”.

V současném globálním světě může docházet k častým nedorozuměním i mezi rodilými mluvčími a lidmi, kteří se daný jazyk teprve učí. Student většinou ani neví, že existuje spousta nářečí nebo že jedno slovo či sousloví může mít několik významů … například český výraz “klepat kosu”. Doslova to znamená klepáním zlepšovat vlastnosti kosy pro sečení trávy, přeneseně cvakat zubama když je vám zima.

Lidi by se měli snažit pochopit, že ten/ta, které si sami “od pohledu” zařadili do nějaké škatulky, může mít naprosto odlišné osobní prožitky a zkušenosti a tudíž i odlišné názory. Je lepší o sporných názorech alespoň diskutovat než bez diskuze rozdílnost v názorech uzavírat rčením “to je věc názorů”.

V jedenadvacátém století často při komunikaci využíváme sociální sítě. Psaný projev má určitá omezení a stává se, že si čtenář ke slovům doplní svůj význam, případně své emoce. Důsledkem může být řada komentářů, ve kterých se ztratí původní obsah sdělení a zůstanou jen ty emoce.

Podle starého indiánského přísloví vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit. Při psaní bych byla ještě opatrnější. Na to, co někdo řekl, se dá časem zapomenout, napsané slovo si může začít žít vlastním životem a změnit se v bumerang.

Hádat se či nehádat?

Hádat se či nehádat?

Toť otázka. Skoro jako “Být či nebýt?”Odpovědí bychom dostali tolik, co lidí je na zemi. I když …

… po odečtení těch, kteří si tenhe blog z různých důvodů ani nepřečtou, bych měla odpovědí méně než je prstů na jedné ruce a z těch by se daly těžko dělat nějaké závěry … nehledě na to, že se v průběhu života názory mění a přestávají být černo-bílé.

Vrátím se k tématu. Já si například v pubertě řekla, že se hádat nechci.

Kromě starších sester, vdaných a s malými dětmi (bydleli jsme společně v bytě s jednou kuchyní, jednou koupelnou a dvěma záchody) se hádali i mí rodiče. Nevěděla jsem proč, život jsem měla teprve před sebou. Až když jsem sama stála na prahu důchodového věku, jsem si uvědomila, jak se asi cítil táta, když odcházel do penze, a máma, která ho na té cestě doprovázela. Na případné dotazy bylo pozdě. Sice se oba dožili úctyhodného věku, ale my jsme se po pádu Železné opony rozhodli odejít na rok a půl na zkušenou do Německa, ale nějak se to protáhlo, vrátila jsem se po cca 20ti letech.

Svůj “postpubertální” přístup k hádkám jsem během svého života změnila. Předpokládat, že všechny životní nástrahy vyřeším s pomocí poučky “co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim” je – mírně řečeno – naivní.

Každý máme “odkoukaný” základ z vlastního dětství, z rodiny, ze škol, prvních zaměstnání … či “vyčtený” z knih, které nás v době dospívání oslovily nebo které jsme měli jako povinnou četbu. Ten základ pak aplikujeme ve svém dalším životě. Teprve v komunikaci s jinými zjišťujeme, že naše “odkoukané” základy nejsou shodné se základy těch druhých, vyrostlých v jiných rodinách, vzdělávaných v jiných školách nebo dokonce v jiných zemích.

Jinakost by neměla vést ke strachům, rozchodům či válkám.

Mám na lednici magnetku. Malá rybička je před otevřenou pusou velké ryby a u toho je text: “Tenhle život musí být jenom test. Kdyby to bylo doopravdy, určitě by nám dali lepší instrukce.”

Inu, není to test. Až náš život skončí, dostaneme se do míst, kde bývá napsáno “co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy”. Víte, kde to je?

Můj závěr: radši komunikujme a občas se i pohádejme. Jen tak se dozvíme, že jsme se třeba spletli. Po každé hádce by ale mělo dojít ke smíru, aby nedorozumění neničilo atmosféru několika generacím.

Opakování je matka moudrosti

Předpokládám, že s heslem “opakování je matka moudrosti” se každý z nás aspoň jednou v životě setkal.

Nebudu teď rozebírat, kdo je “každý z nás”. V průběhu života jsme byli (ne)vzděláváni v různých školách, v prostředí rodin a škol jsme si vytvářeli názory, seznamovali se s dalšími lidmi a v debatách ty názory ověřovali, případně vylepšovali. S některými lidmi nám bylo dobře, s jinými ne … ale tak už to v životě chodí.

Takže se věnujme opakování.

Je pravda, že to, co nám někdo opakuje neustále dokola, se nám v mozku uloží tak dokonale, že jakákoliv zmínka s tématem související nám dané téma vyvolá.

Mohou to být např. vyjmenovaná slova po b – pokud jsme se vzdělávali v českém školském systému. Ale pozor! I gramatická pravidla se občas mění, takže já (nar. 1955) jsem se učila jiný seznam než mé starší děti (1982, 1984), zatímco nejmladší dítě (1992) se vyjmenovaná slova nenaučilo vůbec neb do školy chodilo v Anglii.

V dnešní době je obecně známo, že mozek je plastický, tedy že se po celý život může měnit. Tím, co je nám dokolečka opakováno, se dá měnit i atmosféra ve společnosti. Postupně. Společnost se učí pomaleji než jednotlivec a je až k neuvěření, jakým logickým nesmyslům lidi občas uvěří.

Škoda, že někdo – minimálně v období mezi volbami – nevyužívá reklamních ploch ke zveřejňování citátů “k zamyšlení”, citátů, které by nerozdělovaly společnost, jen zdůrazňovaly obecně rozšířený fakt, jako třeba, že “lidi jsou lidi”. V Čechách by se hodil i citát z Maxipsa Fíka “kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem” 😉

The relations ...

Christmas is over … and I’m thankful of that.

I don’t like Christmases anymore. Once upon a time, a bit more than 18 years ago, I could not spend festive days with my family in New Zealand. The trip was planned well ahead to get cheaper flight tickets and places on the popular Milford Track. Then in July 2003 I’ve learned I have non-hodkin’s diffuse large b-cell lymphoma. During the tough time of chemotherapy treatment we (me and my husband) came to a conclusion I should not go. Me and my immune system were too weak to be able to cope with the trip. We didn’t cancel the trip altogether. My husband and daughters were visiting our son, who just started his studies in New Zealand.

It is clear that I survived. Otherwise I would not be writing this.

At the beginning of those past 18 years I was growing younger again (after half a year of chemotherapy I was 80 inside at my chronological age of 48) and my priorities changed. I wanted to slow down, but … well I don’t want to waste your time going into details. It is still emotionally charged for me. But it is also “the past”. Noone can change what happened. The only thing we can is to calm down, think and learn new skills, that will help you to live “better” in the future. So, at the age of 66, I’m learning to say NO without remorse I can’t say YES.

Trust and communication should be fundamental for every relationship. Respect and be respected rule should prevail.

Even between kids and their parents. No parent can know, what will happen in the future. My grandparents didn’t know the WWII will happen in their time and all of them lived through. My parents didn’t know that the Warsaw Pact armies will come to Czechoslovakia in 1968 and we all lived through. We didn’t know that the Iron Curtain will fall and we and our kids had the opportunity to travel freely … before Brexit and covid happened.

From the perspective “life is over, but not completely” I only can give advice(s). Please, please, please, don’t believe each and every word others say or write. It may not be downright lie, just personal perception of what happened, according to the person’s age, experiences, personal involvement in the situation.

Talking about the lie – frankly, you’ve read and understood all the terms and conditions you needed to agree to before buying anything on the internet? Although they are quite long it may be possible to read them, if you can read. But understand? Only lawyers may eventually understand them – if it is in their personal interest to understand. Of course it helps if they know the language, robotic translators are learning quicker than people, but still are not perfect.

Na Tři Krále o krok dále ...

Hurá, už se nám zase den prodlužuje. Myslím nám na severní polokouli, i když v některých zeměpisných šířkách bude prodlužování dne trvat několik měsíců.

Je jen málo toho, co máme všichni v tutéž dobu společné.

Video “If 100 people lived on Earth” graficky znázorňuje, jak by těch 100 lidí bylo rozděleno podle pohlaví, bydliště, věku, náboženství, jazyka … v “dnešní době” můžeme mít i rozdílné operační systémy – pokud máme počítač nebo chytrý telefon a při každé změně – buď při aktualizaci systému nebo pokud se zařízení rozbije či ztratí – se musíme naučit něco nového.

Je možné, že 100 lidí by se bylo přes veškeré rozdílnosti dohodnout. V celosvětovém měřítku to je složitější. Celoživotní vzdělávání by mělo být samozřejmostí všude ve světě, pokud chceme smysluplně řešit otázky týkající se obyvatel celého světa. Klimatické změny se sice projevují v různých oblastech různě a řešení nejsou jednoznačná, ale není rozumné pochybovat a tvářit se, že změny neexistují.

Jsem optimista a věřím, že se jako lidstvo v roce 2022 přiblížíme realizacím dohod a nezůstanou nám jen filmové vzpomínky např. ve filmu “Planete Ocean” (2012, Yann Arthus-Bertrand & Michael Pitiot).