Ten, kdo má "chytrý" telefon, zná jistě i hlášku "Lidé se také ptají".
Pochopitelně to musí být mobilní telefon a ne "retro" telefon. Takové jsme sice používali ještě na konci minulého století, ale "dnešní" mládež si je nepamatuje. Nemám to té mládeži za zlé. Na konci minulého století nebyla na světě. Koneckonců se toto pravidlo stále opakuje. Osobní vzpomíny máme jen na to, co jsme sami zažili a viděli.
Kam směřuji?
Mě většinou nezajímá, na co se "lidé" ptají. Neznám je, nevím, kolik jim je let, kde se narodili, kde chodili do školy, jestli bydlí ve městě nebo na venkově, v teplých krajích nebo někde blízko pólu ... Ze stejných důvodů mě nezajímají odkazy v sekci "Lidi s podobnými zájmy sledují xy". I můj den má jen 24 hodin a přestože jsem v důchodu a zdánlivě mám spoustu času, chci ho využívat k aktivitám, které baví a zajímají mě. Dokud můžu. V důchodovém věku si uvědomuji, že nejsem nesmrtelná. Díky chemoterapijní léčbě jsem si vyzkoušela i své umírání.
Lidé se neptají.
Někdy to chápu. jednají tak, jak se v dětství a mládí naučili. V době mého dětství například bylo neslušné se ptát na věk, zvlášť žen. V dnešní době se sice pro přihlášení na webové stránky pro dospělé na věk ptají, je ale otázkou, zda je možné kontrolovat, že všichni odpovídají pravdivě.
Internet je skvělá věc, můžeme zůstat ve spojení i s lidmi ze vzdálenějších oblastí. Internetová "setkávání" by ale neměla sloužit jako náhražka osobních setká(vá)ní. A měli bychom se ptát. Starší mladších, kteří informační technologii ovládají lépe, když s ní už vyrůstali ... ale i mladší starších, z nichž si mnozí ještě pamatují na konec druhé světové války a rádi by na prožité hrůzy zapomněli. Druhou světovou prožili jako mladí i moji rodiče. O válce s námi nemluvili a já se neptala. Dodnes mě to mrzí.
Ptejme se ... a vzdělávejme se ... dokud máme čas.
Svět se neustále mění a vyvíjí a nelze vždycky spoléhat na druhé.
Žádné komentáře:
Okomentovat