Píše se rok 2021 …
… v Čechách se chystáme na podzimní volby a aspoň někteří doufáme, že se po nich neobrátíme zpět k Východu. Jsme “rukojmím” premiéra ve střetu zájmů a všeho schopného starce ve funkci prezidenta. My, prostí občané se prý máme smířit s tím, že jednou za 4 roky půjdeme k volbám (jednou za 5 let v případě volby prezidenta).
Inu, ale … vlastně mi připadá, že mi je znalost mateřského jazyka tak trochu na obtíž. Poslouchám-li zprávy v angličtině nebo němčině, můžu se uklidňovat faktem, že to je pro mě cizí řeč a tudíž všemu nerozumím. Ale v češtině? Mé mateřštině? Jo, můžu doufat, že “to”snad ti lidé nemůžou myslet vážně, ale “ruku do ohně bych za to nedala”.
Tak jsem se ve svém roce změny rozhodla, že přestanu sledovat zprávy – politice stejně nerozumím a některá hesla mě zbytečně rozčílí – a budu se věnovat nebezpečnému chápání hesel a pořekadel doslovně … po vzoru Saturninovy “Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru”. Neznáte-li Saturnina, postavu z humoristického románu Zdeňka Jirotky, doplňte si, prosím, mezeru ve vzdělání. I já si tento román z roku 1942 přečtu znovu. Tentokrát obohacena svými zkušenostmi nejen z totalitního Československa, ale i ze života v některých západních demokratických zemích, kam mě osud zavál po pádu Berlínské zdi.
Humor je kořením života, říká prý české přísloví.
Jan Werich charakterizuje humor takto: “Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit. “
Jistě, jde o to se nevyvraždit. Třeba by stálo za to si povídat o tom, proč se navzájem považujeme za blbce. Řešení nemám, prostor k debatám ve své knihovně jedné babky ano. Kdo si se mnou přijde povídat? (prosím od jara do podzimu, na zimu se jako každý správný medvěd ukládám k zimnímu spánku ;-)).
