Lidé se vůbec neptají

Ten, kdo má "chytrý" telefon, zná jistě i hlášku "Lidé se také ptají". 

Pochopitelně to musí být mobilní telefon a ne "retro" telefon. Takové jsme sice používali ještě na konci minulého století, ale "dnešní" mládež si je nepamatuje. Nemám to té mládeži za zlé. Na konci minulého století nebyla na světě. Koneckonců se toto pravidlo stále opakuje. Osobní vzpomíny máme jen na to, co jsme sami zažili a viděli.

Kam směřuji?

Mě většinou nezajímá, na co se "lidé" ptají. Neznám je, nevím, kolik jim je let, kde se narodili, kde chodili do školy, jestli bydlí ve městě nebo na venkově, v teplých krajích nebo někde blízko pólu ... Ze stejných důvodů mě nezajímají odkazy v sekci "Lidi s podobnými zájmy sledují xy". I můj den má jen 24 hodin a přestože jsem v důchodu a zdánlivě mám spoustu času, chci ho využívat k aktivitám, které baví a zajímají mě. Dokud můžu. V důchodovém věku si uvědomuji, že nejsem nesmrtelná. Díky chemoterapijní léčbě jsem si vyzkoušela i své umírání.

Lidé se neptají. 

Někdy to chápu. jednají tak, jak se v dětství a mládí naučili. V době mého dětství například bylo neslušné se ptát na věk, zvlášť žen. V dnešní době se sice pro přihlášení na webové stránky pro dospělé na věk ptají, je ale otázkou, zda je možné kontrolovat, že všichni odpovídají pravdivě.

Internet je skvělá věc, můžeme zůstat ve spojení i s lidmi ze vzdálenějších oblastí. Internetová "setkávání" by ale neměla sloužit jako náhražka osobních setká(vá)ní. A měli bychom se ptát. Starší mladších, kteří informační technologii ovládají lépe, když s ní už vyrůstali ... ale i mladší starších, z nichž si mnozí ještě pamatují na konec druhé světové války a rádi by na prožité hrůzy zapomněli. Druhou světovou prožili jako mladí i moji rodiče. O válce s námi nemluvili a já se neptala. Dodnes mě to mrzí.

Ptejme se ... a vzdělávejme se ... dokud máme čas. 

Svět se neustále mění a vyvíjí a nelze vždycky spoléhat na druhé. 

Den má 24 hodin

Asi mě budete mít za cvoka, že Vám sděluju tak základní a nezpochybnitelnou informaci. Jenže já příliš často slýchám stížnosti na nedostatek času, a proto jsem se rozhodla tento fakt připomenout. 

Do jednoho dne se totiž nedají vecpat aktivity, které by klidně zabraly dnů několik. Bohužel to většina z nás zjistí až když je pozdě. Až poté, co se veze v rozjetém rychlíku, zvaném život a nějaká "událost" nám připomene, že se přetěžování vlastního organismu nevyplácí.

Mou "událostí" byla rakovina, kterou mi zjistili před cca 19ti lety. V Anglii, kde mi ji i vyléčili.

Ne, nechci tímto sdělením vyvolat dojem, že potřebuju, aby mě někdo litoval. Sděluji to proto, že cca 14 let po úspěšné léčbě ještě žiju a i když některá období posledních 19ti let pro mě moc příjemná nebyla, v žití pokračuju ... teď už dlouho s vědomím, že ani já do těch 24 hodin nemůžu vecpat všechno. Ani věci, které bych chtěla stihnout já, natož další, které by byly prioritou pro jiné.

Únava nebo snaha vyniknout je příčinou mnoha zbytečných ztrát na životech. 

Konkrétní případy najdete na webových stránkách Darwin Awards, Darwinovy ceny, ironického ocenění pro lidi, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“.

Blbé je, že lidi s přebujelým egem do svých "pokusů" občas zapletou i nevinné, ať už to jsou "jen" řidiči nerespektující pravidla silničního provozu nebo "vůdci" nerespektující pravidla demokratické společnosti.

Už se lidstvo poučí?

Západ a Východ je zas ve válce. 

Na Ukrajině se bojuje, civilisté se schovávají ve sklepech, ženy s dětmi utíkají a snaží si zachránit holé životy. "Svět" válku sleduje na sociálních sítích, většinou se diví, že k něčemu takovému mohlo dojít ve 21.století, po zkušenostech s důsledky válek ve 20.století.

Díky informačním technologiím můžeme válku sledovat na internetu "v přímém přenosu" ... tedy aspoň v zemích, které neblokují zprávy odjinud ... a hledáme způsoby, jak přežít dnes nestanovenou dobu nejistot. Každý jinak, jinde, na základě "našich" dosavadních životních zkušeností, které jsou odlišné pro každého obyvatele "naší" planety Země.

A opět jsme rozděleni. 

Nejen na Západ a Východ. Informační technologie umožňuje komunikaci mezi lidmi po celém ... neblokovaném ... světě. Zároveň ale znemožňuje důkladnější diskuzi. Stalo se totiž módou neustále spěchat a nezamýšlet se nad obsahem sdělení. Vidíme-li heslo, máme dojem, že víme všechno a začneme hodnotit. Nejen to heslo, ale i člověka, který ho vyslovil. Nepřemýšlíme o kontextu, ve kterém bylo heslo vysloveno a už vůbec ne o tom, jestli bylo vysloveno vážně nebo ironicky. Resp. spíše napsáno, dnes se převážně píše.

Jenže v tom je taky "jádro pudla". Psaný projev postrádá neverbální složky komunikace jako je tón hlasu nebo řeč těla. Stejné heslo může použít militantní extremista stejně jako mírumilovný člověk. Někdy i ve stejné době, ale pro každého z nich znamená heslo něco jiného, protože mají rozdílné životní zkušenosti. Něco jiného si představí dítě (většinou závislé na rodičích), něco jiného student (chystající se na vlastní život), něco jiného pracující (většinou nemá moc času na přemýšleni "o nesmrtelnosti chrousta"), něco jiného senior (někdy uvažující, co by býval mohl ve svém životě změnit).

Jeden příklad za všechny - my, občané zemí bývalého východního bloku s totalitním zřízením do roku 1989 se demokraticky žít teprve učíme. Vyrovnáváme se s minulostí, ve které jsme byli od Západu odděleni téměř nepřekonatelnou železnou oponou. Je skvělé, že Berlínská zeď padla a že už přes třicet let mohou naši experti spolupracovat s experty zahraničními, aniž by kvůli tomu museli mít "dobrý kádrový profil".

Přeju si, aby válka na Ukrajině brzy skončila a experti celého světa začali společně pracovat na projektech souvisejících s klimatickými změnami.