Uvážím-li, že "učený z nebe nespadl", měli bychom se chtít (do)vzdělávat všichni. Snad kromě miminek a batolat, která to dělají automaticky a podvědomě.
Teprve později se začneme ptát "proč ?", čímž dříve nebo později unavíme své rodiče a učitele. Ve škole se (ne)(na)učíme nějaké teorie, které pak po mnoho let ověřujeme v praxi. Něco nás baví, něco ne, podle toho si pak hledáme vyšší školy a později zaměstnání, děláme, co nás (ne)baví, abychom měli na živobytí a z pohledu "puberťáka v důchodu" nebo "důchodce v pubertě" přemítáme, jestli se něco mohlo stát jinak.
Inu, nemohlo.
Narodili jsme se "našim" rodičům, v "určité" době, v "určité" zemi a abychom měli šanci něco změnit, museli bychom se narodit někomu "jinému", v "jiné" době a "jiné" zemi.
Tempora mutantur et nos mutamur in illis aneb časy se mění a my se měníme s nimi.
Před pár měsíci se jeden pitomec rozhodl, že chce být v dějinách spojen s návratem k carskému impériu. Napadl nezávislou zemi, která se teď musí bránit a my, "přihlížející", za to platíme svým klidem, životní úrovní ... a divíme se, že k něčemu takovému mohlo dojít v jedenadvacátém století. Vždyť přece máme všichni zkušenost s druhou světovou válkou, kdy se jiný pitomec snažil vyhladit židovskou populaci. Proč? Kdoví, asi se ho nikdo neptal, nezpochybňoval to rozhodnutí, ale bál se. Hodně lidí se tehdy bálo.
I teď se lidi bojí. Každý něčeho jiného, ale hromosvodem se většinou stávají ti nejbližší. Rodina a přátelé. Přátelé v pravém slova smyslu, nikoliv "přátelé" ze sociálních sítí, kteří s námi mohou souhlasit v jednom názoru, ale ve spoustě dalších bychom se neshodli.
Strach je pochopitelný, ale často je cestou do pekel.
Prosím, pokusme se před vyjádřením svého názoru na sociálních sítích na chvíli zamyslet, jestli se my vždycky podle toho svého názoru chováme. Mohlo by to pomoci k vzájemnému pochopení, později i k vzájemnému respektu.
Děkuji.
