V minulém blogu jsem se zamýšlela, zda se hádat či nehádat.
Dnes se chci věnovat důvodům rozepří, nedorozumění, svárů, konfliktů, neshod, hádek … od těch banálních typu “kam jste mi schovali kartáček na zuby” až po ty “kterej blbec nedodržuje pravidla silničního provozu”, kdy fakt může jít o život.
U těch banálních mnohdy zjistíme, že jsme si ten kartáček dali sami na jiné místo než obvykle. Já se dokonce jednou po příjezdu domů divila, že mám na pozemku rozházené pet lahve … než mi došlo, že za těch pár týdnů, kdy jsem byla jinde, asi foukalo … a u nás, když fouká, fouká pořádně. “Kdopak mi tu loupe perníček? To nic, babičko, to větříček.” znají i děti.
S pravidly silničního provozu to je složitější. Vždycky je cílem dostat se z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, někdy co nejkratší cestou, někdy tam, kde se neplatí … ale vždycky by se měl člověk do cíle dostat živý.
A v tom může být háček.
Kontinentální Evropan může v Británii vyrazit po “nesprávné straně vozovky” i když není opilý. Může být jen unavený nebo právě včera do Británie dorazil a ještě si nezvykl. Totéž může potkat občana Británie v kontinentální Evropě, jen na “opačné straně vozovky”. Při troše štěstí si jen ten, koho na té “opačné straně” potkáte, pomyslí “kde se tady ten blbec vzal”. Ne vždy vás na nebezpečného řidiče upozorní v rádiu.
Co tím chci říct?
Inu, jen to, že se většinou dá najít “racionální vysvětlení” kdykoliv si připadáte jako přehřátý parní kotel a máte dojem, že “já ho/jí snad zabiju”.
V současném globálním světě může docházet k častým nedorozuměním i mezi rodilými mluvčími a lidmi, kteří se daný jazyk teprve učí. Student většinou ani neví, že existuje spousta nářečí nebo že jedno slovo či sousloví může mít několik významů … například český výraz “klepat kosu”. Doslova to znamená klepáním zlepšovat vlastnosti kosy pro sečení trávy, přeneseně cvakat zubama když je vám zima.
Lidi by se měli snažit pochopit, že ten/ta, které si sami “od pohledu” zařadili do nějaké škatulky, může mít naprosto odlišné osobní prožitky a zkušenosti a tudíž i odlišné názory. Je lepší o sporných názorech alespoň diskutovat než bez diskuze rozdílnost v názorech uzavírat rčením “to je věc názorů”.
V jedenadvacátém století často při komunikaci využíváme sociální sítě. Psaný projev má určitá omezení a stává se, že si čtenář ke slovům doplní svůj význam, případně své emoce. Důsledkem může být řada komentářů, ve kterých se ztratí původní obsah sdělení a zůstanou jen ty emoce.
Podle starého indiánského přísloví vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit. Při psaní bych byla ještě opatrnější. Na to, co někdo řekl, se dá časem zapomenout, napsané slovo si může začít žít vlastním životem a změnit se v bumerang.
Žádné komentáře:
Okomentovat