Máte chuť se (do)vzdělávat?

Uvážím-li, že "učený z nebe nespadl", měli bychom se chtít (do)vzdělávat všichni. Snad kromě miminek a batolat, která to dělají automaticky a podvědomě. 

Teprve později se začneme ptát "proč ?", čímž dříve nebo později unavíme své rodiče a učitele. Ve škole se (ne)(na)učíme nějaké teorie, které pak po mnoho let ověřujeme v praxi. Něco nás baví, něco ne, podle toho si pak hledáme vyšší školy a později zaměstnání, děláme, co nás (ne)baví, abychom měli na živobytí a z pohledu "puberťáka v důchodu" nebo "důchodce v pubertě" přemítáme, jestli se něco mohlo stát jinak.

Inu, nemohlo.

Narodili jsme se "našim" rodičům, v "určité" době, v "určité" zemi a abychom měli šanci něco změnit, museli bychom se narodit někomu "jinému", v "jiné" době a "jiné" zemi.

Tempora mutantur et nos mutamur in illis aneb časy se mění a my se měníme s nimi.

Před pár měsíci se jeden pitomec rozhodl, že chce být v dějinách spojen s návratem k carskému impériu. Napadl nezávislou zemi, která se teď musí bránit a my, "přihlížející", za to platíme svým klidem, životní úrovní ... a divíme se, že k něčemu takovému mohlo dojít v jedenadvacátém století. Vždyť přece máme všichni zkušenost s druhou světovou válkou, kdy se jiný pitomec snažil vyhladit židovskou populaci. Proč? Kdoví, asi se ho nikdo neptal, nezpochybňoval to rozhodnutí, ale bál se. Hodně lidí se tehdy bálo.

I teď se lidi bojí. Každý něčeho jiného, ale hromosvodem se většinou stávají ti nejbližší. Rodina a přátelé. Přátelé v pravém slova smyslu, nikoliv "přátelé" ze sociálních sítí, kteří s námi mohou souhlasit v jednom názoru, ale ve spoustě dalších bychom se neshodli.

Strach je pochopitelný, ale často je cestou do pekel.

Prosím, pokusme se před vyjádřením svého názoru na sociálních sítích na chvíli zamyslet, jestli se my vždycky podle toho svého názoru chováme. Mohlo by to pomoci k vzájemnému pochopení, později i k vzájemnému respektu.

Děkuji.

8 způsobů, jak se vyhnout pasti

Lidé čtěte, spěte, myslete ...

Každý člověk se rodí do nějaké rodiny, do nějaké země, do nějaké generace a doby. Podle toho pak ve stáří vzpomíná na své dětství a mládí, na dobu, která ho formovala a na lidi, kteří ho dětstvím a mládím provázeli, od rodičů, přes učitele na základní a střední škole po profesory na univerzitě. Každý na jiné. Pochopitelně. Nenarodili jsme se všichni stejným rodičům a nechodili do stejných škol.

Já patřím do české generace, narozené v 50. letech minulého století. Fingované procesy s českou inteligencí si osobně nepamatuji, o Miladě Horákové a dalších popravených jsem se dozvídala až po pádu Železné opony v roce 1989, ale na svém osobním rodném listě mám tátu právníka zapsaného s povoláním "dělník". V roce 1955 totiž "pomáhal" socialistickému hospodářství.

Je zajímavé, kde všude se dá slovo "pomoc" použít, lépe řečeno zneužít.

Hitler "pomáhal" sudetským německy mluvícím obyvatelům, kteří do té doby sdíleli Sudety celkem bez problémů s obyvatelstvem mluvícím česky. Spojencům slíbil, že nebude válčit, když Sudety dostane. Druhá světová válka přesto byla a padlo v ní mnoho lidí.

V roce 1968 přijela vojska Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci na "pomoc" nám, Čechoslovákům. My jsme nevěděli, že nějakou pomoc potřebujeme.

Mezitím snad "pomáhali" v Maďarsku nebo Polsku ... nevím, socialistický dějepis mě nezajímal. Byl příliš černobílý. Východ je dobro, Západ je zlo. Ale černobílý svět je jen v pohádkách. Život je barevný, "jednou jsi dole jednou nahoře", zpívávali Voskovec a Werich než je druhá světová válka a následný nástup komunismu v Československu rozdělil.

Za mého mládí se u nás říkalo "neraď, není ti 60 a nebyl jsi v Rusku". Teď mi je 66 a v Rusku jsem v 80.letech minulého století taky byla. Přesto si netroufám radit, jak má kdo žít svůj život. Je na každém z nás, kde si dohledáme informace, které rodiče neznali a ani znát nemohli. V jejich dětství a mládí nebyly počítače ani internet. 

Teď se mi někdy zdá, že se z některých lidí stávají roboti, nastavení podle nějakých mně nepochopitelných instrukcí. Lidé, prosím, čtěte, spěte a myslete. Strýček Google nám sice vyhledá leccos, život ale za nás ani on žít nemůže.

Chvála neposlušnosti

Taky jste vyrůstali v době "panenko, sedávej v koutě, budeš-li hodná, najdou tě"?

Poslušnost byla víc než vlastní úsudek a i když jsme nevěřili všemu, co se v novinách psalo, neměli jsme reálnou šanci si to ověřit. Devizový příslib sice výjimečně dostali i nekomunisté, ale peněz jsme si mohli vyměnit tak málo, že jsme museli jezdit stopem, spát pod stanem nebo u přátel a žebrat, když nebylo na jídlo. Ale byli jsme mladí ...

Měla bych doplnit, že popisuji stav v totalitním Československu. 

Narodila jsem se v Praze v roce 1955, na rodném listu mám zapsaného otce JUDr, povoláním dělník. V té době bylo běžné, že inteligence "pomáhala" socialistickému hospodářství, zatímco se dělnická třída ujímala vedoucích funkcí a naše socialistické hospodářství víceméně přivedla na buben. Z dob svého dětství a mládí v Praze si pamatuji na spousty oprýskaných domů, u mnohých muselo být lešení nebo aspoň cedule "pozor, padá omítka".

Jsem velice ráda, že pádem Železné opony mezi Západem a Východem jsme i my na Východě dostali šanci žít jako lidi. Cestovat, věnovat se práci i koníčkům a poznávat celou barevnou škálu života v demokracii. 

Jen si musíme zvyknout, že "svoboda" není "cochcárna". Informace musíme ověřovat víc než dřív a vzdělávat se celý život. Žádný učený z nebe nespadl. V době internetové, v době automatických překladů a převážně psané komunikace bychom měli počítat aspoň do padesáti než prohlásíme "to je ale blbec". Mohl nám totiž uniknout kontext sdělení a tak vznikají nedorozumění, časem přerůstající v nesmiřitelný konflikt ... a pak "pozdě bycha honit".

Poslední 3 měsíce jsme svědky naprosto zbytečné války na Ukrajině. Asi se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu Putinovi říct "Zachraňovat někoho bombardováním je blbost! Poskytněme jim možnost se vzdělávat, zlepšeme podmínky pro samostatné podnikání. Prospěje to i nám." 

Teď už je pozdě, životy padlých vojáků a civilistů nikdo nevrátí, zničené oblasti se budou dlouho vzpamatovávat. Přitom stačilo připomenout zbytečnost druhé světové války nebo snahu Sovětského svazu udržovat svůj vliv v zemích bývalého východního bloku. 

Přesto musíme doufat, že ... ? ... snad že ta válka brzy skončí a lidé se budou moct vrátit ke svým rodinám, práci i koníčkům. 

Lidé se vůbec neptají

Ten, kdo má "chytrý" telefon, zná jistě i hlášku "Lidé se také ptají". 

Pochopitelně to musí být mobilní telefon a ne "retro" telefon. Takové jsme sice používali ještě na konci minulého století, ale "dnešní" mládež si je nepamatuje. Nemám to té mládeži za zlé. Na konci minulého století nebyla na světě. Koneckonců se toto pravidlo stále opakuje. Osobní vzpomíny máme jen na to, co jsme sami zažili a viděli.

Kam směřuji?

Mě většinou nezajímá, na co se "lidé" ptají. Neznám je, nevím, kolik jim je let, kde se narodili, kde chodili do školy, jestli bydlí ve městě nebo na venkově, v teplých krajích nebo někde blízko pólu ... Ze stejných důvodů mě nezajímají odkazy v sekci "Lidi s podobnými zájmy sledují xy". I můj den má jen 24 hodin a přestože jsem v důchodu a zdánlivě mám spoustu času, chci ho využívat k aktivitám, které baví a zajímají mě. Dokud můžu. V důchodovém věku si uvědomuji, že nejsem nesmrtelná. Díky chemoterapijní léčbě jsem si vyzkoušela i své umírání.

Lidé se neptají. 

Někdy to chápu. jednají tak, jak se v dětství a mládí naučili. V době mého dětství například bylo neslušné se ptát na věk, zvlášť žen. V dnešní době se sice pro přihlášení na webové stránky pro dospělé na věk ptají, je ale otázkou, zda je možné kontrolovat, že všichni odpovídají pravdivě.

Internet je skvělá věc, můžeme zůstat ve spojení i s lidmi ze vzdálenějších oblastí. Internetová "setkávání" by ale neměla sloužit jako náhražka osobních setká(vá)ní. A měli bychom se ptát. Starší mladších, kteří informační technologii ovládají lépe, když s ní už vyrůstali ... ale i mladší starších, z nichž si mnozí ještě pamatují na konec druhé světové války a rádi by na prožité hrůzy zapomněli. Druhou světovou prožili jako mladí i moji rodiče. O válce s námi nemluvili a já se neptala. Dodnes mě to mrzí.

Ptejme se ... a vzdělávejme se ... dokud máme čas. 

Svět se neustále mění a vyvíjí a nelze vždycky spoléhat na druhé. 

Den má 24 hodin

Asi mě budete mít za cvoka, že Vám sděluju tak základní a nezpochybnitelnou informaci. Jenže já příliš často slýchám stížnosti na nedostatek času, a proto jsem se rozhodla tento fakt připomenout. 

Do jednoho dne se totiž nedají vecpat aktivity, které by klidně zabraly dnů několik. Bohužel to většina z nás zjistí až když je pozdě. Až poté, co se veze v rozjetém rychlíku, zvaném život a nějaká "událost" nám připomene, že se přetěžování vlastního organismu nevyplácí.

Mou "událostí" byla rakovina, kterou mi zjistili před cca 19ti lety. V Anglii, kde mi ji i vyléčili.

Ne, nechci tímto sdělením vyvolat dojem, že potřebuju, aby mě někdo litoval. Sděluji to proto, že cca 14 let po úspěšné léčbě ještě žiju a i když některá období posledních 19ti let pro mě moc příjemná nebyla, v žití pokračuju ... teď už dlouho s vědomím, že ani já do těch 24 hodin nemůžu vecpat všechno. Ani věci, které bych chtěla stihnout já, natož další, které by byly prioritou pro jiné.

Únava nebo snaha vyniknout je příčinou mnoha zbytečných ztrát na životech. 

Konkrétní případy najdete na webových stránkách Darwin Awards, Darwinovy ceny, ironického ocenění pro lidi, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“.

Blbé je, že lidi s přebujelým egem do svých "pokusů" občas zapletou i nevinné, ať už to jsou "jen" řidiči nerespektující pravidla silničního provozu nebo "vůdci" nerespektující pravidla demokratické společnosti.

Už se lidstvo poučí?

Západ a Východ je zas ve válce. 

Na Ukrajině se bojuje, civilisté se schovávají ve sklepech, ženy s dětmi utíkají a snaží si zachránit holé životy. "Svět" válku sleduje na sociálních sítích, většinou se diví, že k něčemu takovému mohlo dojít ve 21.století, po zkušenostech s důsledky válek ve 20.století.

Díky informačním technologiím můžeme válku sledovat na internetu "v přímém přenosu" ... tedy aspoň v zemích, které neblokují zprávy odjinud ... a hledáme způsoby, jak přežít dnes nestanovenou dobu nejistot. Každý jinak, jinde, na základě "našich" dosavadních životních zkušeností, které jsou odlišné pro každého obyvatele "naší" planety Země.

A opět jsme rozděleni. 

Nejen na Západ a Východ. Informační technologie umožňuje komunikaci mezi lidmi po celém ... neblokovaném ... světě. Zároveň ale znemožňuje důkladnější diskuzi. Stalo se totiž módou neustále spěchat a nezamýšlet se nad obsahem sdělení. Vidíme-li heslo, máme dojem, že víme všechno a začneme hodnotit. Nejen to heslo, ale i člověka, který ho vyslovil. Nepřemýšlíme o kontextu, ve kterém bylo heslo vysloveno a už vůbec ne o tom, jestli bylo vysloveno vážně nebo ironicky. Resp. spíše napsáno, dnes se převážně píše.

Jenže v tom je taky "jádro pudla". Psaný projev postrádá neverbální složky komunikace jako je tón hlasu nebo řeč těla. Stejné heslo může použít militantní extremista stejně jako mírumilovný člověk. Někdy i ve stejné době, ale pro každého z nich znamená heslo něco jiného, protože mají rozdílné životní zkušenosti. Něco jiného si představí dítě (většinou závislé na rodičích), něco jiného student (chystající se na vlastní život), něco jiného pracující (většinou nemá moc času na přemýšleni "o nesmrtelnosti chrousta"), něco jiného senior (někdy uvažující, co by býval mohl ve svém životě změnit).

Jeden příklad za všechny - my, občané zemí bývalého východního bloku s totalitním zřízením do roku 1989 se demokraticky žít teprve učíme. Vyrovnáváme se s minulostí, ve které jsme byli od Západu odděleni téměř nepřekonatelnou železnou oponou. Je skvělé, že Berlínská zeď padla a že už přes třicet let mohou naši experti spolupracovat s experty zahraničními, aniž by kvůli tomu museli mít "dobrý kádrový profil".

Přeju si, aby válka na Ukrajině brzy skončila a experti celého světa začali společně pracovat na projektech souvisejících s klimatickými změnami.