Tak já nevím ...

Existuje idiom “(buďte) opatrní, co si přejete” – používá se, aby lidé přemýšleli, než řeknou, že něco chtějí, možná to ve skutečnosti ani nechtějí (definice převzata z Merriam-Webster, doufám, že je v pořádku ji citovat).

Jen nevím, přál si někdo ten chaos, ve kterém je teď náš svět? Pokud ano, asi to byl blázen!

Přestala jsem počítat varianty covidu. Nemám lékařské vzdělání. Pochopím základy, nejlépe psané nebo čtené pro děti. Co chápu, je, že pandemie je skutečná a vážná. Jakákoli bagatelizace je špatná, i když my – všichni lidé – můžeme doufat, že se to nedotkne naší rodiny a přátel, že neonemocní a v nejhorším případě nezemřou. I když si nemůžeme být jisti, je prokázáno, že očkování pomáhá. Očkovaní lidé mají alespoň mírnější příznaky navzdory skutečnosti, že i oni mohou virus šířit.

Podle některých průzkumů jsme rozděleni podobně jako v dobách studené války. S internetem a sociálními sítěmi je mnohem snazší šířit fámy a lži po celém světě, zvláště když nemáme stejný rodný jazyk. Učení vyžaduje čas. Žila jsem ve Velké Británii asi 15 let, ale stále neznám všechna gramatická pravidla. Komunikovat mi přišlo důležitější než gramatická korektnost.

Mohli bychom začít znovu komunikovat a zapomenout na politickou a jinou korektnost? Samozřejmě se tu a tam urazíme, ale snažit se být za všech okolností zdvořilý je mnohem horší než křičet od srdce a usmířit se později? Je těžké žít pozemský život bez chyb.

Well, I don't know ...

There is an idiom “(be) careful what you wish for” – used to tell people to think before they say that they want something and to suggest that they may not actually want it (definition taken from Merriam-Webster, hoping it is ok to cite it).

Just I don’t know, did anyone wish for the mess the world is in now? If so, he/she might be crazy!

I stopped counting the variants of the covid virus. I don’t have medical education. I may understand the basics, preferably written for or read to kids. What I understand is that the pandemic is real and serious. Any depreciation is bad, even if we – everyone of us humans beings – may hope that our family and friends won’t be affected, that they won’t get ill and in the worst case scenario die. Though we can’t be sure and it is proven that vaccination helps. Vaccinated people have at least milder symptoms despite the fact that they can spread the virus too.

According to some surveys we are divided similarly as we were in the times of Cold war. With the internet and social networks it is much easier to spread rumors and lies across the globe, especially as we don’t have same native language. Learning takes time. I’ve lived in Great Britain for about 15 years, still I don’t know all grammar rules. To communicate felt more important than gramatical correctnes.

Could we start to communicate again and forget about political and other correctnesess? Of course, we get offended every now and then, but trying to be polite at all times is much worse than scream our heart out and reconsiliate later. It is hard to live earthy life without making mistakes.

Znáte TuneIn ?

Taky vám už lezou na mozek mainstreamové zprávy o počtu nakažených koronavirem, zprávy z tiskových konferencí vás jen matou, protože nejste lékař, natož odborník na epidemie a přemýšlíte komu/čemu vlastně věřit?

Najděte si v prohlížeči TuneIn, Free internet radio a ze seznamu stanic si vyberte tu, která bude vyhovovat vašim zájmům i momentální náladě.

Zprávy o koronaviru sice nezmizí, ale vaše mysl se bude aspoň chvíli věnovat něčemu jinému. Pokud si vyberete zahraniční stanici, seznámíte se poslechem i se stavbou a melodií daného jazyka, i kdybyste všemu hned nerozuměli.

Učení je dlouhodobý proces. Nikdo učený z nebe nespadl. Taky nikdo neví, jak bude svět vypadat třeba za 20 let, i když existují různé více či méně děsivé scénáře.

V 70.letech minulého století se zdálo nepravděpodobné, že zmizí Berlínská zeď a Železná opona a že se Česká republika stane součástí Evropské unie. Stalo se. V roce 2010 se zdálo nepravděpodobné, že by Velká Británie Evropskou unii opustila. Stalo se.

Obojí bylo spojeno s emocemi v řadách zastánců i odpůrců, ale v otázkách, týkajících se celosvětové populace, by měly emoce ustoupit do pozadí. Při hledání řešení pandemie i klimatických změn by měl celý svět spolupracovat, ne si navzájem závidět a vyvolávat negativní emoce ve společnosti. Vzdělá(vá)ní a komunikace je základ.

Takže “Synu můj, uč se moudrým býti.“ – Jan Amos Komenský (1952 – 1670)

Vzpomínáte?

… mohli bychom se zeptat: “Na co?” … tedy na co máte vzpomínat nebo na co si máte vzpomenout?

A hned tu máme háček … možná i několik háčků či témat na doplňující otázky: a) kdo se ptá? znám toho člověka vůbec? … b) jak je starý? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na dobu, kterou jsme prožili oba?) … c) kde bydlí? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na stejné místo?) … d) … každého jistě napadnou další otázky.

Já třeba poměrně často vzpomínám na rodiče. Co by asi říkali současnému dění? Mamka (zemřela v roce 2013, bylo jí 89 let) se ještě naučila používat počítač k psaní dopisů a e-mailů, táta (zemřel na rakovinu v roce 1997, bylo mu 85 let) už ne. Přáníčka a pohledy nám posílal poštou. I do Anglie, kde jsme v době jeho smrti bydleli. Na mém rodném listě má sice titul JUDr., ale povolání dělník. Inu, byla jiná doba – 50.léta 20.století v ČSSR.

Oba se perfektně domluvili německy. Pubertu a mládí totiž prožili v době druhé světové války, v Protektorátu Čechy a Morava. Mě a sestry připravovali do vlastního života v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy koncem 60.let a následné normalizace na počátku let 70tých. Pádu Berlínské zdi a Sametové revoluce v roce 1989 se ještě dožili, ale už ve věku 65+. V Německu, kam jsme v roce 1992 odjeli na “rok a půl” s rodinou za prací a zkušenostmi, se za námi podívali oba, v Anglii, kam jsme se po 4 letech přesunuli, u nás na návštěvě byla jen mamka.

Kam tím směřuji?

Každý žijeme v nějaké době, na nějakém místě. Jsme-li zdraví, plnoletí, živí a žijeme-li ve svobodném světě, máme možnost se přestěhovat a tím svým životem “jít dál”. Ať už navazujeme na cokoliv, musíme jít dál s využitím svých vlastních dosavadních znalostí a zkušeností. Jiné nám náš mozek ani nenabízí, jiné totiž nemá. Ani na stejná místa se po letech nevracíme “do stejné řeky”. Nezměnili jsme se ale jen my. Změnilo se i to místo, které ve vzpomínkách a na fotkách může vypadat jinak než “tady a teď”. Pak záleží na stavu naší mysli, jestli si jen poopravíme svou “představu” a najdeme na změně něco pozitivního nebo jestli kvůli “krizi představ”, podotýkám svých vlastních představ, vynadáme všem, co se před námi nestihnou schovat nebo utéct.

K přečtení doporučuji knihu Mozek sabotér, kterou napsal – nejen pro vědce – neurovědec Dean Burnett.

Klimatické změny / Klimawandel

Zajímavý dokument německého televizního kanálu WDR o podstatě klimatických změn. V němčině, lze zapnout německé titulky.

Díl 1.: Co věda skutečně ví.

Díl 2.: Co opravdu můžeme dělat.

chybami se člověk učí ...

Jo, to jo, chybama se chytrá hlava učí … ale každý na chybování máme jen jeden život. Je proto vhodné se učit nejen z chyb našich, ale i z chyb ostatních lidí. Třeba i z chyb vlastních rodičů.

Například my jsme se s manželem nebavili o situacích, které se daly očekávat. Dokud jsme byli manželé. Většinou se jednalo o situace související s běžnými a v literatuře popsanými etapami lidského života – dětství, puberta, dospělost … krize středního věku … Zároveň jsme bagatelizovali vliv situací, které se očekávat nedaly – např. vliv rakoviny na mě jako pacienta, ale i na mé okolí. Žít “vedle” člověka, jehož zájem o život se postupně vytrácí a dobu léčby by nejraději přežil někde v ústraní, není žádný med.

Za mou největší chybu považuji neschopnost ptát se dřív než je pozdě.
Ptát se ex-manžela dnes, 18 let poté, co jsem se vlivem léčby chemoterapií cítila jako osmdesátiletá stařena a po léčbě potřebovala 5 let na “návrat” do svého biologického věku: “Jak dlouho jsi vlastně chtěl žít v cizině?” je zbytečné. Současný stav nezmění ani jeden z nás. Jediné, co bychom mohli změnit, je “pohled zvenčí”. Nepřizpůsobením životního stylu podmínkám změněným rakovinou a léčbou jsme totiž mohli navenek “vysílat zprávu”, že se rakovina dá “přechodit”. Nedá.

Každý jsme jiný a každý máme v mozku poskládané různé informace a vzpomínky z celého dosavadního života. Podle nich pak náš mozek zpracovává vše, co mu přijde do cesty. Můj mozek má uložené vzpomínky na život v totalitě, na invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, normalizaci, změnu režimu, život v zahraničí, léčbu v zahraničí, ponechání dětí v zahraničí … na lidi s těmi událostmi spojené. Před sebou mám budoucnost v Čechách, kde si po dvaceti letech v zahraničí připadám jako v cizí zemi, přestože tu jsem doma a domluvím se česky.

Doporučuji knihu “The Idiot Brain“, kterou napsal Dean Burnett. V českém překladu vyšla pod názvem Mozek sabotér.

Co jsou "správné" otázky?

Nějakou asociací se mi v mozku objevil citát Jana Wericha:

“Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Dost možná jsem ho už někdy v blogu použila. Pokud ano, bylo to nejspíš v jiném kontextu než dnes.

Na internetu stále častěji nacházíme stránky, na kterých jejich provozovatelé umísťují sekci “Často kladené otázky”. Většinou se jedná o internetový obchod, kde si objednáváte zboží nebo služby. Daná sekce obsahuje výběr těch nejčastějších otázek, na které pak není nutno odpovídat písemně nebo po telefonu a provoz obchodu může být efektivnější.

Už slova “většinou”, “nejčastější” nebo “může být” vyjadřují nejistotu, tedy fakt, že v seznamu otázek nemusíte najít tu, na kterou byste se chtěli zeptat a stejně musíte provozovatele obchodu “obtěžovat” písemně nebo telefonem. Pokud se nedovoláte nebo nedočkáte odpovědi, zkusíte jiný odkaz … občas musíte být hodně trpěliví a vynalézaví, abyste dospěli k uspokojivému výsledku. Někdy – pokud to Vaše situace dovolí – se rozhodnete, že se bez daného zboží nebo služby raději obejdete.

“Vykašlat se” můžete na materiálno, zvlášť když se bez daného zboží nebo služby můžete na čas obejít nebo je nahradit něčím jiným.

Život – ten svůj – ale ničím nahradit nemůžete. Ten žijete od svého narození, ve “svém” prostředí a “své” době. Na cestě životem se setkáváme s různými lidmi a situacemi, které je nutné řešit “tady a teď”.

A na co bych se “tady a teď” koncem srpna 2021 chtěla zeptat já?

Kdy procitneme?

My, v Čechách, kde většině voličů – zdá se – nevadí manipulující oligarcha a majitel médií v pozici premiéra, my v Evropě, která teď – sláva, nazdar! – není rozdělená ostnatými dráty (nebo o tom jen nevím?), my ve světě, který bychom budoucím generacím měli přenechat v lepším stavu než v jakém jsme ho sami převzali. Patřím ke generaci 65+, narodila jsem se v době studené války (na té blbé straně), vnímala jsem zklamání rodičů z invaze Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, radovala se z pádu Berlínské zdi a přeměny politického zřízení na pluralitní demokracii, dnes pociťuji zklamání já, když velká část národa věří slibům, které slibující ani splnit nemohou. Např. heslo našeho současného premiéra “chci řídit stát jako firmu” je nesmyslné a neuskutečnitelné. Demokratický stát nemůže řídit jeden člověk a už vůbec ne jako firmu.

Ale ještě není konec světa a má smysl se snažit něco změnit. Já třeba doporučuji celoživotní vzdělávání a server neurazitelny.cz.