chybami se člověk učí ...

Jo, to jo, chybama se chytrá hlava učí … ale každý na chybování máme jen jeden život. Je proto vhodné se učit nejen z chyb našich, ale i z chyb ostatních lidí. Třeba i z chyb vlastních rodičů.

Například my jsme se s manželem nebavili o situacích, které se daly očekávat. Dokud jsme byli manželé. Většinou se jednalo o situace související s běžnými a v literatuře popsanými etapami lidského života – dětství, puberta, dospělost … krize středního věku … Zároveň jsme bagatelizovali vliv situací, které se očekávat nedaly – např. vliv rakoviny na mě jako pacienta, ale i na mé okolí. Žít “vedle” člověka, jehož zájem o život se postupně vytrácí a dobu léčby by nejraději přežil někde v ústraní, není žádný med.

Za mou největší chybu považuji neschopnost ptát se dřív než je pozdě.
Ptát se ex-manžela dnes, 18 let poté, co jsem se vlivem léčby chemoterapií cítila jako osmdesátiletá stařena a po léčbě potřebovala 5 let na “návrat” do svého biologického věku: “Jak dlouho jsi vlastně chtěl žít v cizině?” je zbytečné. Současný stav nezmění ani jeden z nás. Jediné, co bychom mohli změnit, je “pohled zvenčí”. Nepřizpůsobením životního stylu podmínkám změněným rakovinou a léčbou jsme totiž mohli navenek “vysílat zprávu”, že se rakovina dá “přechodit”. Nedá.

Každý jsme jiný a každý máme v mozku poskládané různé informace a vzpomínky z celého dosavadního života. Podle nich pak náš mozek zpracovává vše, co mu přijde do cesty. Můj mozek má uložené vzpomínky na život v totalitě, na invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, normalizaci, změnu režimu, život v zahraničí, léčbu v zahraničí, ponechání dětí v zahraničí … na lidi s těmi událostmi spojené. Před sebou mám budoucnost v Čechách, kde si po dvaceti letech v zahraničí připadám jako v cizí zemi, přestože tu jsem doma a domluvím se česky.

Doporučuji knihu “The Idiot Brain“, kterou napsal Dean Burnett. V českém překladu vyšla pod názvem Mozek sabotér.

Co jsou "správné" otázky?

Nějakou asociací se mi v mozku objevil citát Jana Wericha:

“Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Dost možná jsem ho už někdy v blogu použila. Pokud ano, bylo to nejspíš v jiném kontextu než dnes.

Na internetu stále častěji nacházíme stránky, na kterých jejich provozovatelé umísťují sekci “Často kladené otázky”. Většinou se jedná o internetový obchod, kde si objednáváte zboží nebo služby. Daná sekce obsahuje výběr těch nejčastějších otázek, na které pak není nutno odpovídat písemně nebo po telefonu a provoz obchodu může být efektivnější.

Už slova “většinou”, “nejčastější” nebo “může být” vyjadřují nejistotu, tedy fakt, že v seznamu otázek nemusíte najít tu, na kterou byste se chtěli zeptat a stejně musíte provozovatele obchodu “obtěžovat” písemně nebo telefonem. Pokud se nedovoláte nebo nedočkáte odpovědi, zkusíte jiný odkaz … občas musíte být hodně trpěliví a vynalézaví, abyste dospěli k uspokojivému výsledku. Někdy – pokud to Vaše situace dovolí – se rozhodnete, že se bez daného zboží nebo služby raději obejdete.

“Vykašlat se” můžete na materiálno, zvlášť když se bez daného zboží nebo služby můžete na čas obejít nebo je nahradit něčím jiným.

Život – ten svůj – ale ničím nahradit nemůžete. Ten žijete od svého narození, ve “svém” prostředí a “své” době. Na cestě životem se setkáváme s různými lidmi a situacemi, které je nutné řešit “tady a teď”.

A na co bych se “tady a teď” koncem srpna 2021 chtěla zeptat já?

Kdy procitneme?

My, v Čechách, kde většině voličů – zdá se – nevadí manipulující oligarcha a majitel médií v pozici premiéra, my v Evropě, která teď – sláva, nazdar! – není rozdělená ostnatými dráty (nebo o tom jen nevím?), my ve světě, který bychom budoucím generacím měli přenechat v lepším stavu než v jakém jsme ho sami převzali. Patřím ke generaci 65+, narodila jsem se v době studené války (na té blbé straně), vnímala jsem zklamání rodičů z invaze Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, radovala se z pádu Berlínské zdi a přeměny politického zřízení na pluralitní demokracii, dnes pociťuji zklamání já, když velká část národa věří slibům, které slibující ani splnit nemohou. Např. heslo našeho současného premiéra “chci řídit stát jako firmu” je nesmyslné a neuskutečnitelné. Demokratický stát nemůže řídit jeden člověk a už vůbec ne jako firmu.

Ale ještě není konec světa a má smysl se snažit něco změnit. Já třeba doporučuji celoživotní vzdělávání a server neurazitelny.cz.

Restart

Restart – is the word most of us know in context with computers. No matter which operating system you have you need to restart after software updates or when your computer is clogged and you trust restart will help him.

Restart is the word you can also use after changes in the life.

There are many changes in the life that can be expected. A kid of certain age will change schools, at 18 one is eventually adult and can vote, at 40 middle age starts, old age starts at 60.

There are also many changes in the life that can’t be expected. Nevertheless one need to live through these changes, at the age when they are experienced.

For example I was 13 in August 1968 during Invasion of Czechoslovakia. I spent last holiday with my parents in Giant Mountains, mum leaving on the 21.8. to be with my older sisters as we lived in Praha, close to Czech Radio. With dad we enjoyed empty mountains as most of people left. Well, for me walking in the mountains with dad was enjoyable as I didn’t understand the politics. Later I didn’t have a chance to ask how my dad felt.

I was 34 in 1989 when Berlin wall fell and we, in the Eastern Bloc, gained the freedom. Freedom to travel, work in some Western countries … these were optimisctic times. We decided to have a third child, maternity leave allowed me to join my husband for work in Germany in 1992 for one and half year. Well, eventually we spent about 20 years abroad, not only in Germany.

At the age of 48, in England, I had lymphoma and after 6 months of chemo I felt like 80 years old. Still alive, I can ponder about the past and reconsider the plans for the future.

Just now the 53. anniversary of the Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia is ahead. The world is completely different place now. There is no visible division between the West and East, but there is a division in our minds. It will allways be. “Our” minds store “our” memories and it can be tricky. People aged 53 and younger can’t have their own memories of the year 1968, they haven’t been born. The second half of 20.century’s history was seldom taught in Czech schools. If so, it was black and white view – the West is bad and the East is good.

But we don’t live in fairy tales. Everyone has own joys and worries, according to the age, current situation, place of living, own (in)dependence – and whether it is real or just the feeling of (in)dependence … shouldn’t we all start looking for what we have in common and not what is dividing us?

The covid time demonstrated that we all have the need for food and dring, for a shelter, … for social life that can’t be replaced by online communication. Let’s use “respect and be respected” motto and rather ask before judging “the others”! There is a great quote on the internet: “Before you criticize someone, walk a mile in their shoes. That way, you’ll be a mile from them, and you’ll have their shoes”.

Taking the quote literally, one could accuse you of stealing if you take someone else’s shoes and walk a mile away from them … and that’s where the misunderstandings start – when taking literally, what was meant as a joke or satire.