středa, dubna 20, 2022

We had this already ...

 Like every morning, I looked at the news that my smartphone offers me according to some system and I read: American libraries in the grip of cultural wars. Thousands of "unhealthy" titles are being eliminated (article is in Czech).

Damn. It's here again.

For fear that someone would accidentally read something that governments, teachers, parents ... do not have to agree with, "unhealthy" titles are discarded. But who determines what is wrong? Librarian? Special commissions? Government officials of a neighboring state who do not like the interpretation of history and want to change it?

Of course, I did not read the whole article. I would just like to know if they know in American libraries that heretical books were once burned in our country in the Czech Republic. Once they even burned a man whom church dignitaries considered heretics. It was Master Jan Hus and it happened on July 6, 2014 in Constance.

Is this an ancient past?

No way. The books were burned many more times afterwards. Sometimes intentionally, sometimes "by accident". During the post-war communist totalitarianism, many authors were completely banned in Czechoslovakia - they could write "to a drawer" or smuggle their works abroad, where someone published them. Others who initially defended freedom signed cooperation with the StB or at least agreement that the occupation of Czechoslovakia in August 1968 was "friendly aid".

Shit!

When, as humanity, will we finally wake up, stop putting sticks under each other's feet, and start working together on what concerns us all? By this I mean the issue of climate change, the development of a sustainable economy and renewable energy sources. Many oligarchs would have the money for that, we are just blowing it up in the war in Ukraine.

By removing some "unhealthy" titles from libraries, human envy and the desire of some egoists for power will not disappear from the world.

Tak tohle tu už bylo ...

Jako každé ráno jsem koukla na zprávy, které mi podle nějakého systému nabízí můj chytrý telefon a čtu: Americké knihovny v zajetí kulturních válek. Vyřazují se tisíce "závadných" titulů 

A sakra. Už to tu je zas. 

Ze strachu, aby si náhodou někdo nepřečetl něco, s čím by vlády, učitelé, rodiče ... nemuseli souhlasit, se vyřazují "závadné" tituly. Ale kdo určí, co je závadné? Knihovník? Zvláštní komise? Vládní představitelé sousedního státu, kterým nevyhovuje interpretace historie a chtějí ji změnit?

Celý článek jsem pochopitelně nečetla. Jen by mě zajímalo, jestli v amerických knihovnách vědí, že u nás v Čechách se kdysi kacířské knihy pálily. Jednou dokonce upálili člověka, kterého církevní hodnostáři považovali za kacíře. Byl jím Mistr Jan Hus a stalo se to 6.7.14.15 v Kostnici.

Že to je dávná minulost?

Nikoliv. Knihy se pálily ještě mnohokrát. Někdy úmyslně, jindy "náhodou". V době poválečné komunistické totality bylo v Československu mnoho autorů zcela zakázaných - ti mohli psát "do šuplíku", případně svá díla pašovat do zahraničí, kde je někdo vydal. Jiní zpočátku bránící svobodu "bouřliváci" zas podepsali spolupráci s StB nebo odsouhlasili, že okupace Československa v srpnu 1968 byla "přátelskou pomocí".

Do prčic! 

Kdy se konečně jako lidstvo probudíme, přestaneme si navzájem klást klacky pod nohy a začneme společně řešit to, co se týká nás všech? Myslím tím problematiku klimatických změn, rozvoj udržitelné ekonomiky a obnovitelných zdrojů energie. Peníze by na to mnozí oligarchové měli, akorát je ve válce na Ukrajině vyhazujeme do povětří.

Odstraněním některých "závadných" titulů z knihoven lidská závist a touha některých egoistů po moci ze světa nezmizí.


úterý, dubna 19, 2022

... z generace na generaci ... aneb je jiná doba ...

Za pár týdnů oslavíme ... či spíš "se bude slavit" ... sedmdesáté sedmé výročí konce druhé světové války.Datum si dnes snad každý vyhledá s pomocí svého oblíbeného vyhledávače na internetu, osobní či rodinné vzpomínky na ten konec války mají jen někteří ... 

... a ne všichni stejné. Silně ho mohli prožívat ti, kteří na začátku května 1945 bydleli v místech, kde se bojovalo nebo byli přímými účastníky bojů. Dnešním pětaosmdesátníkům bylo v pětačtyřicátém osm let, účastníky bojů mohli být tudíž příslušníci generací narozených tak do roku 1925. My, dnes žijící, to známe z vyprávění, románů, dějepisných knih ... pokud nás téma vůbec zajímalo. 

Období dětství a puberty jsou pro vývoj člověka velmi důležitá. V dětství vstřebáváme spoustu informací, aniž bychom si uvědomovali, k čemu je v budoucnu využijeme. Do tří let se naučíme chodit, mluvit, později základní dovednosti rozvíjíme - podle doby, do které jsme se narodili, podle možností rodiny, do které jsme se narodili, podle společnosti, ve které ta rodina žije. 

Změny v pozdějším životě možné jsou, i když např. doplnění znalosti cizích jazyků v dospělosti vyžaduje mnohem větší úsilí než když se je naučíte jako děti. Zvlášť bylo-li vám v dětství vštěpováno, že dřív, než něco vyslovíte, musíte perfektně ovládat gramatiku. To snad potřebují jen lingvisté. Nám, běžným lidem, by mělo stačit se domluvit.

Po druhé světové válce se Československo ocitlo na východ od demarkační linie, čáry, která měla mít čistě vojenský účel. Byla stanovena, aby zamezila případnému nechtěnému střetu spojeneckých vojsk. Změnila se však v politické rozhraní. Důsledkem byl odlišný poválečný vývoj v zemích na opačných stranách této linie. K propojení došlo až po roce 1989, kdy jsme se my, na východ od železné opony, začali učit žít demokraticky ...

Už zas je válka. Od druhé světové dospělo ... a zestárlo ... několik dalších generací. Dnešní studenti - i ti z postkomunistických zemí - mají možnost svobodně cestovat, poznávat "jiné kraje, jiné mravy", zlepšovat svou jazykovou vybavenost a kritické myšlení. V tom je naše naděje do budoucna. Lze očekávat, že přijdou dnes nepředvídatelné jiné doby. Dnešní mladí se budou muset umět domluvit, aby mohli řešit energetické a jiné krize, vliv člověka na změny klimatu ... a rozhodovat se, co mohou změnit a co musí přijmout. Rozhodování je mnohdy ošidné, zvlášť když nemáte dostatečné a věrohodné informace.

Rozdíly v generačním vnímání a složitost rozhodování platí v každé době. Snad i proto mnohde najdete tzv. serenity prayer : God, grant me the serenity to accept the things I cannot change,courage to change the things I can, and wisdom to know the difference.

Ač ateista, tato modlitba mě oslovila a ve svém osobním životě ji uplatňuji. V případě války jsem však bezradná. Nemůžu ji ani změnit ani přijmout.

sobota, března 12, 2022

When the life is upside down

More than two weeks the war is raging in Ukraine, civilians are dying or fleeing into the safety … and uncertainty.

Will we humans never learn? Do we need to make same mistakes again and again? Only with better tools and equipment, maybe even knowledge … and weapons that can kill more people at once and destroy homes and infrastructure.

“We” (meaning those living outside the war zone) may fear, that the war will spread further, that we’ll need to get used to lower living standards, less traveling … thinking what can we do without.

Idiotically, there is an advantage for me, who lived till the age 34 in Czechoslovakian totality. We didn’t have that many supermarkets per capita as there was not much to be marketed. We couldn’t choose our favorite bread or butter. Coming home from work I usually got two choices – try the only other shop in my area or think of a meal without bread and butter. We didn’t have mountains of plastic rubbish, because their boom started in the 2nd half of 20.century.

Hence my advantage – I can only mirror how we lived in my childhood and my teens … in the sense of materialism. But “there ain’t no such thing as a free lunch”. For impossibility to make our own decisions we paid by our freedoms, living in a “secure cage” behind the Iron Curtain.

Still, also with a bit of absurdity, I remember with kind of nostalgia early sixtees … because at that time I was a child and I was living together with my family. I think my parents, who were young during WWII, never got over the Warsaw Pact invasion in August 1968. Now I do understand, but can’t ask them …

neděle, března 06, 2022

Co se v mládí naučíš, ...

Stejně jako mnoho jiných pořekadel, i toto má několik verzí. To “původní” končí “… ke stáru jako když najdeš”, slyšela jsem ale i “… ke stáru jako když utne”. Druhá verze zřejmě vychází z faktu, že staří lidé zapomínají.

Zapomínání ale není jen výsadou starých. Klíče, brýle a jiné předměty aspoň občas hledají i mladí. Když jsem v dětství či mládí řekla:, “Kde mám …?”, většinou vedle mě byl i někdo, kdo řekl: “Tak se vrať, kde jsi … měla/viděla naposled.” To jsem se tehdy naučila a používám dodnes.

V době mého dětství a mládí v Československé totalitě nás ale taky učili nekriticky přijímat vše, s čím přišla “autorita”, případně vědomě lhát nebo zamlčovat názory, které nebyly v souladu s tím oficiálním.

Lidé to řešili různě. Někdo emigroval či byl režimem donucen k emigraci – docházelo k tomu během celých poválečných 40ti let, některé příběhy jsou zdokumentované v cyklu Příběhy železné opony. Z těch, kteří neemigrovali se někdo podvolil, kvůli zaměstnání ve straně zůstal nebo do ní vstoupil , někdo nedělal nic pro režim ani proti němu … a už víc než třicet let se naší minulostí vyrovnáváme.

Nevím, co kdo – kromě ruštiny – učil mého vrstevníka Vladimíra Putina, ale někdo by mu už měl vysvětlit, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla. Současná technologie umožňuje zničit během chvilky mnohem víc než když se středověké armády sešly na poli a některá tu druhou přemohla. Do současné války chtě/nechtě vkládají peníze, energii, emoce … i jiné země. V době, kdy by se právě ty peníze, energie a emoce měly využít ve vzdělávání , výzkumu a rozvoji spolupráce při snižování dopadu klimatických změn.

pondělí, února 07, 2022

Taky máte někdy dojem ...

Na úvod si poslechněte píseň V blbým věku – Xindl X …

Taky máte někdy dojem, že jste se narodili do blbé doby, na blbém místě a pořád jste v blbým věku? Příliš mladí na to, abyste pochopili, co se kolem děje (to jsem byla v roce 1968), příliš staří, aby vás někdo bral vážně (to jsem teď). Jen na tom, do jaké doby a prostředí jste se narodili, už nic nezměníte.

Takže “… Stále věřím, že ze mě ještě něco bude,
No jo, ale co když už bylo? …” a žiju tady a teď.

Tady a teď je pro mě bývalý kravín ve Skalce u Nové Bystřice. Moje vnoučata o mně mohou mluvit jako o babičce krávě, v kravíně přece bydlejí krávy. Nebo ne?Ale bydlela jsem i jinde.

Dětství jsem prožila na Královských Vinohradech, lyžovat a sáňkovat jsem chodila do Riegrových sadů, na základní školu do ZŠ Na Smetance. Škola stále stojí a funguje, ačkoliv na ní byl v srpnu 1968 namířen tank spřátelených vojsk. Druhý tank byl namířen na budovu Československého rozhlasu. Budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí dlouho vypadala jako po neštovicích poté, co si ji spřátelená vojska spletla s Čs.rozhlasem.

Pak jsem chodila do Gymnasia na Sladkovského nám. na Žižkově, pěšky přes nám Jiřího z Poděbrad, kde stále stojí Plečnikův Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Tehdy jsem možná ani nevěděla, kde je Slovinsko, natož kdo je Josip Plečnik. Byl to můj čas nevědění. V Československu byla “normalizace”, patrně nikomu se ani nesnilo o tom, že by byl někdy v budoucnu totalitní komunistický režim vyměněn za režim demokratický. Sláva, stalo se to.

Budoucnost se těžko předvídá. Blbé je, že náš život není jenom test. Kdybychom některé situace mohli prožít znova, možná bychom byli lépe připraveni, ale to nejde. Vrátit se můžete jen na cestě, když zjistíte, že jste chtěli jet jinudy a máte dojem, že “zabloudit” znamená “konec světa”. Taky ale můžete jet dál s otevřenou myslí a ponechat náhodě, kam dorazíte.

Životní cesta je jednosměrná. V čase se vrátit nelze, všichni stárneme tempem jeden rok za jeden rok. Mozek vědomě i nevědomě uchovává dojmy z našeho života. Pokud “potkáme” něco/někoho z minulosti, vybaví se nám, co máme s tím/čím spojeno. Někdy to je vzpomínka příjemná, jindy nepříjemná, ale vymazat ji může až vlastní smrt.

Přesto – nebo právě proto – stále platí moudro Jana Wericha: “Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.”