Den má 24 hodin

Asi mě budete mít za cvoka, že Vám sděluju tak základní a nezpochybnitelnou informaci. Jenže já příliš často slýchám stížnosti na nedostatek času, a proto jsem se rozhodla tento fakt připomenout. 

Do jednoho dne se totiž nedají vecpat aktivity, které by klidně zabraly dnů několik. Bohužel to většina z nás zjistí až když je pozdě. Až poté, co se veze v rozjetém rychlíku, zvaném život a nějaká "událost" nám připomene, že se přetěžování vlastního organismu nevyplácí.

Mou "událostí" byla rakovina, kterou mi zjistili před cca 19ti lety. V Anglii, kde mi ji i vyléčili.

Ne, nechci tímto sdělením vyvolat dojem, že potřebuju, aby mě někdo litoval. Sděluji to proto, že cca 14 let po úspěšné léčbě ještě žiju a i když některá období posledních 19ti let pro mě moc příjemná nebyla, v žití pokračuju ... teď už dlouho s vědomím, že ani já do těch 24 hodin nemůžu vecpat všechno. Ani věci, které bych chtěla stihnout já, natož další, které by byly prioritou pro jiné.

Únava nebo snaha vyniknout je příčinou mnoha zbytečných ztrát na životech. 

Konkrétní případy najdete na webových stránkách Darwin Awards, Darwinovy ceny, ironického ocenění pro lidi, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“.

Blbé je, že lidi s přebujelým egem do svých "pokusů" občas zapletou i nevinné, ať už to jsou "jen" řidiči nerespektující pravidla silničního provozu nebo "vůdci" nerespektující pravidla demokratické společnosti.

Už se lidstvo poučí?

Západ a Východ je zas ve válce. 

Na Ukrajině se bojuje, civilisté se schovávají ve sklepech, ženy s dětmi utíkají a snaží si zachránit holé životy. "Svět" válku sleduje na sociálních sítích, většinou se diví, že k něčemu takovému mohlo dojít ve 21.století, po zkušenostech s důsledky válek ve 20.století.

Díky informačním technologiím můžeme válku sledovat na internetu "v přímém přenosu" ... tedy aspoň v zemích, které neblokují zprávy odjinud ... a hledáme způsoby, jak přežít dnes nestanovenou dobu nejistot. Každý jinak, jinde, na základě "našich" dosavadních životních zkušeností, které jsou odlišné pro každého obyvatele "naší" planety Země.

A opět jsme rozděleni. 

Nejen na Západ a Východ. Informační technologie umožňuje komunikaci mezi lidmi po celém ... neblokovaném ... světě. Zároveň ale znemožňuje důkladnější diskuzi. Stalo se totiž módou neustále spěchat a nezamýšlet se nad obsahem sdělení. Vidíme-li heslo, máme dojem, že víme všechno a začneme hodnotit. Nejen to heslo, ale i člověka, který ho vyslovil. Nepřemýšlíme o kontextu, ve kterém bylo heslo vysloveno a už vůbec ne o tom, jestli bylo vysloveno vážně nebo ironicky. Resp. spíše napsáno, dnes se převážně píše.

Jenže v tom je taky "jádro pudla". Psaný projev postrádá neverbální složky komunikace jako je tón hlasu nebo řeč těla. Stejné heslo může použít militantní extremista stejně jako mírumilovný člověk. Někdy i ve stejné době, ale pro každého z nich znamená heslo něco jiného, protože mají rozdílné životní zkušenosti. Něco jiného si představí dítě (většinou závislé na rodičích), něco jiného student (chystající se na vlastní život), něco jiného pracující (většinou nemá moc času na přemýšleni "o nesmrtelnosti chrousta"), něco jiného senior (někdy uvažující, co by býval mohl ve svém životě změnit).

Jeden příklad za všechny - my, občané zemí bývalého východního bloku s totalitním zřízením do roku 1989 se demokraticky žít teprve učíme. Vyrovnáváme se s minulostí, ve které jsme byli od Západu odděleni téměř nepřekonatelnou železnou oponou. Je skvělé, že Berlínská zeď padla a že už přes třicet let mohou naši experti spolupracovat s experty zahraničními, aniž by kvůli tomu museli mít "dobrý kádrový profil".

Přeju si, aby válka na Ukrajině brzy skončila a experti celého světa začali společně pracovat na projektech souvisejících s klimatickými změnami.

We had this already ...

 Like every morning, I looked at the news that my smartphone offers me according to some system and I read: American libraries in the grip of cultural wars. Thousands of "unhealthy" titles are being eliminated (article is in Czech).

Damn. It's here again.

For fear that someone would accidentally read something that governments, teachers, parents ... do not have to agree with, "unhealthy" titles are discarded. But who determines what is wrong? Librarian? Special commissions? Government officials of a neighboring state who do not like the interpretation of history and want to change it?

Of course, I did not read the whole article. I would just like to know if they know in American libraries that heretical books were once burned in our country in the Czech Republic. Once they even burned a man whom church dignitaries considered heretics. It was Master Jan Hus and it happened on July 6, 2014 in Constance.

Is this an ancient past?

No way. The books were burned many more times afterwards. Sometimes intentionally, sometimes "by accident". During the post-war communist totalitarianism, many authors were completely banned in Czechoslovakia - they could write "to a drawer" or smuggle their works abroad, where someone published them. Others who initially defended freedom signed cooperation with the StB or at least agreement that the occupation of Czechoslovakia in August 1968 was "friendly aid".

Shit!

When, as humanity, will we finally wake up, stop putting sticks under each other's feet, and start working together on what concerns us all? By this I mean the issue of climate change, the development of a sustainable economy and renewable energy sources. Many oligarchs would have the money for that, we are just blowing it up in the war in Ukraine.

By removing some "unhealthy" titles from libraries, human envy and the desire of some egoists for power will not disappear from the world.

Tak tohle tu už bylo ...

Jako každé ráno jsem koukla na zprávy, které mi podle nějakého systému nabízí můj chytrý telefon a čtu: Americké knihovny v zajetí kulturních válek. Vyřazují se tisíce "závadných" titulů 

A sakra. Už to tu je zas. 

Ze strachu, aby si náhodou někdo nepřečetl něco, s čím by vlády, učitelé, rodiče ... nemuseli souhlasit, se vyřazují "závadné" tituly. Ale kdo určí, co je závadné? Knihovník? Zvláštní komise? Vládní představitelé sousedního státu, kterým nevyhovuje interpretace historie a chtějí ji změnit?

Celý článek jsem pochopitelně nečetla. Jen by mě zajímalo, jestli v amerických knihovnách vědí, že u nás v Čechách se kdysi kacířské knihy pálily. Jednou dokonce upálili člověka, kterého církevní hodnostáři považovali za kacíře. Byl jím Mistr Jan Hus a stalo se to 6.7.14.15 v Kostnici.

Že to je dávná minulost?

Nikoliv. Knihy se pálily ještě mnohokrát. Někdy úmyslně, jindy "náhodou". V době poválečné komunistické totality bylo v Československu mnoho autorů zcela zakázaných - ti mohli psát "do šuplíku", případně svá díla pašovat do zahraničí, kde je někdo vydal. Jiní zpočátku bránící svobodu "bouřliváci" zas podepsali spolupráci s StB nebo odsouhlasili, že okupace Československa v srpnu 1968 byla "přátelskou pomocí".

Do prčic! 

Kdy se konečně jako lidstvo probudíme, přestaneme si navzájem klást klacky pod nohy a začneme společně řešit to, co se týká nás všech? Myslím tím problematiku klimatických změn, rozvoj udržitelné ekonomiky a obnovitelných zdrojů energie. Peníze by na to mnozí oligarchové měli, akorát je ve válce na Ukrajině vyhazujeme do povětří.

Odstraněním některých "závadných" titulů z knihoven lidská závist a touha některých egoistů po moci ze světa nezmizí.

... z generace na generaci ... aneb je jiná doba ...

Za pár týdnů oslavíme ... či spíš "se bude slavit" ... sedmdesáté sedmé výročí konce druhé světové války.Datum si dnes snad každý vyhledá s pomocí svého oblíbeného vyhledávače na internetu, osobní či rodinné vzpomínky na ten konec války mají jen někteří ... 

... a ne všichni stejné. Silně ho mohli prožívat ti, kteří na začátku května 1945 bydleli v místech, kde se bojovalo nebo byli přímými účastníky bojů. Dnešním pětaosmdesátníkům bylo v pětačtyřicátém osm let, účastníky bojů mohli být tudíž příslušníci generací narozených tak do roku 1925. My, dnes žijící, to známe z vyprávění, románů, dějepisných knih ... pokud nás téma vůbec zajímalo. 

Období dětství a puberty jsou pro vývoj člověka velmi důležitá. V dětství vstřebáváme spoustu informací, aniž bychom si uvědomovali, k čemu je v budoucnu využijeme. Do tří let se naučíme chodit, mluvit, později základní dovednosti rozvíjíme - podle doby, do které jsme se narodili, podle možností rodiny, do které jsme se narodili, podle společnosti, ve které ta rodina žije. 

Změny v pozdějším životě možné jsou, i když např. doplnění znalosti cizích jazyků v dospělosti vyžaduje mnohem větší úsilí než když se je naučíte jako děti. Zvlášť bylo-li vám v dětství vštěpováno, že dřív, než něco vyslovíte, musíte perfektně ovládat gramatiku. To snad potřebují jen lingvisté. Nám, běžným lidem, by mělo stačit se domluvit.

Po druhé světové válce se Československo ocitlo na východ od demarkační linie, čáry, která měla mít čistě vojenský účel. Byla stanovena, aby zamezila případnému nechtěnému střetu spojeneckých vojsk. Změnila se však v politické rozhraní. Důsledkem byl odlišný poválečný vývoj v zemích na opačných stranách této linie. K propojení došlo až po roce 1989, kdy jsme se my, na východ od železné opony, začali učit žít demokraticky ...

Už zas je válka. Od druhé světové dospělo ... a zestárlo ... několik dalších generací. Dnešní studenti - i ti z postkomunistických zemí - mají možnost svobodně cestovat, poznávat "jiné kraje, jiné mravy", zlepšovat svou jazykovou vybavenost a kritické myšlení. V tom je naše naděje do budoucna. Lze očekávat, že přijdou dnes nepředvídatelné jiné doby. Dnešní mladí se budou muset umět domluvit, aby mohli řešit energetické a jiné krize, vliv člověka na změny klimatu ... a rozhodovat se, co mohou změnit a co musí přijmout. Rozhodování je mnohdy ošidné, zvlášť když nemáte dostatečné a věrohodné informace.

Rozdíly v generačním vnímání a složitost rozhodování platí v každé době. Snad i proto mnohde najdete tzv. serenity prayer : God, grant me the serenity to accept the things I cannot change,courage to change the things I can, and wisdom to know the difference.

Ač ateista, tato modlitba mě oslovila a ve svém osobním životě ji uplatňuji. V případě války jsem však bezradná. Nemůžu ji ani změnit ani přijmout.

When the life is upside down

More than two weeks the war is raging in Ukraine, civilians are dying or fleeing into the safety … and uncertainty.

Will we humans never learn? Do we need to make same mistakes again and again? Only with better tools and equipment, maybe even knowledge … and weapons that can kill more people at once and destroy homes and infrastructure.

“We” (meaning those living outside the war zone) may fear, that the war will spread further, that we’ll need to get used to lower living standards, less traveling … thinking what can we do without.

Idiotically, there is an advantage for me, who lived till the age 34 in Czechoslovakian totality. We didn’t have that many supermarkets per capita as there was not much to be marketed. We couldn’t choose our favorite bread or butter. Coming home from work I usually got two choices – try the only other shop in my area or think of a meal without bread and butter. We didn’t have mountains of plastic rubbish, because their boom started in the 2nd half of 20.century.

Hence my advantage – I can only mirror how we lived in my childhood and my teens … in the sense of materialism. But “there ain’t no such thing as a free lunch”. For impossibility to make our own decisions we paid by our freedoms, living in a “secure cage” behind the Iron Curtain.

Still, also with a bit of absurdity, I remember with kind of nostalgia early sixtees … because at that time I was a child and I was living together with my family. I think my parents, who were young during WWII, never got over the Warsaw Pact invasion in August 1968. Now I do understand, but can’t ask them …

Co se v mládí naučíš, ...

Stejně jako mnoho jiných pořekadel, i toto má několik verzí. To “původní” končí “… ke stáru jako když najdeš”, slyšela jsem ale i “… ke stáru jako když utne”. Druhá verze zřejmě vychází z faktu, že staří lidé zapomínají.

Zapomínání ale není jen výsadou starých. Klíče, brýle a jiné předměty aspoň občas hledají i mladí. Když jsem v dětství či mládí řekla:, “Kde mám …?”, většinou vedle mě byl i někdo, kdo řekl: “Tak se vrať, kde jsi … měla/viděla naposled.” To jsem se tehdy naučila a používám dodnes.

V době mého dětství a mládí v Československé totalitě nás ale taky učili nekriticky přijímat vše, s čím přišla “autorita”, případně vědomě lhát nebo zamlčovat názory, které nebyly v souladu s tím oficiálním.

Lidé to řešili různě. Někdo emigroval či byl režimem donucen k emigraci – docházelo k tomu během celých poválečných 40ti let, některé příběhy jsou zdokumentované v cyklu Příběhy železné opony. Z těch, kteří neemigrovali se někdo podvolil, kvůli zaměstnání ve straně zůstal nebo do ní vstoupil , někdo nedělal nic pro režim ani proti němu … a už víc než třicet let se naší minulostí vyrovnáváme.

Nevím, co kdo – kromě ruštiny – učil mého vrstevníka Vladimíra Putina, ale někdo by mu už měl vysvětlit, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla. Současná technologie umožňuje zničit během chvilky mnohem víc než když se středověké armády sešly na poli a některá tu druhou přemohla. Do současné války chtě/nechtě vkládají peníze, energii, emoce … i jiné země. V době, kdy by se právě ty peníze, energie a emoce měly využít ve vzdělávání , výzkumu a rozvoji spolupráce při snižování dopadu klimatických změn.